Česká televize novému kriminálnímu seriálu Docent, který čerstvě skončil svoji první řadu, zjevně dost věřila. Propagovala ho coby klíčový projekt jarní sezóny, první epizodu v předpremiéře ale mohli diváci zhlédnout třeba už na festivalu Finále Plzeň loni na podzim. Takovému optimismu se vlastně nelze příliš divit, protože s Docentovými predispozicemi měla veřejnoprávní televize v rukávu jasný úspěch. Scénář napsali Josef Mareš a Jan Malinda, podepsaní pod velebenými Případy 1. oddělení a neméně chváleným prequelem Devadesátky, na režijní sesli se usadil prověřený Jiří Strach a do hlavních rolí byli obsazeni jedni z nejpopulárnějších českých herců, Ivan Trojan a Tereza Ramba. Papírově jasný hit, jehož vysoká sledovanost nepřekvapila. Je ale Docent i kvalitním dílem, které si zaslouží vaši pozornost? 

Jak je patrné již z názvu, novinka slibovala trochu jinou kriminálku. Titulárním docentem je totiž pedagog Otto Stehlík v podání Ivana Trojana: žádný kovaný vyšetřovatel, nýbrž specialista na psychologické profilování, který vyučuje na policejní akademii. Mezi detektivy jeho metody vzbuzují skepsi, u studentů se však zarytě snaží vyzdvihovat důležitost svého oboru a jeho nepostradatelnost při řešení sériových vražd. Přesto ještě nikdy psychologický posudek několikanásobného pachatele vraždy v ostrém případu neměl šanci vypracovat, protože zkrátka žádný takový případ nebyl na stole. To se ale brzy změní, neboť Stehlík je administrativně-byrokratickou chybou převelen na oddělení vražd a objeví se mord, který je dost možná jen jedním z řady. 

Případy 1. oddělení stály a padaly na scénářích Josefe Mareše, někdejšího šéfa pražské mordparty, a Jana Malindy, který se živí jako novinář a reportér. Z vlastní zkušenosti toto podepsat nemohu, jelikož s jejich provázaným seriálovým univerzem inspirovaným skutečnými případy novodobé české kriminalistiky diváckou zkušenost nemám, na obou seriálech ale publikum i kritici svorně oceňovali věrohodné a působivé zachycení procedurálního vyšetřování a policejní rutiny. To však jako by v Docentovi zcela chybělo. Co se rozplétání zašmodrchaného případu týče, policisté si počínají spíše chaoticky a amatérsky v čele s nepraktickým Stehlíkem a jeho novou parťačkou, vznětlivou mladou kapitánkou Fousovou (Ramba), která dříve koná, než myslí. 

Vedoucí kriminálky Šera (Ondřej Vetchý) totiž z nového přírůstku do týmu není nadšen a vymyslí zákeřný plán dát jej dohromady právě s horlivou a problematickou Fousovou, aby se oba outsideři vzájemně z oddělení vyštvali. Jak už to tak ale bývá, nepravděpodobný pár si k sobě najde cestu. To by mohlo při správném pojetí vyústit v sympatickou parťáckou chemii v duchu rčení „protiklady se přitahují“, která by příjemně zlidšťovala machismus a profesionalitu pražské mordparty a celé vyprávění mohla prodchnout humorem, jak ostatně tvůrci planě slibovali. Prapodivně toxické uchopení vztahu Stehlíka s Fousovou však spíše vede k vypjatému hašteření s ostatními kriminalisty i mezi sebou. Ve výsledku je seriál plný konfliktů a křiku, z čehož však spíše než humorné odlehčení plyne beznaděj z rigidních a nepřívětivých poměrů na oddělení a divácká únava. 

Postavy trpí neduhem naprosto odbyté scenáristické péče, jelikož všichni včetně docenta jsou nezajímaví, depresivní a nedobře vykreslení, takže v lepším případě nemáme důvod do nich jakkoliv citově investovat a v tom horším máme chuť dát jim ránu. U Stehlíka je to obzvláště problematické, protože docent je jako správný alternativní vyšetřovatel puntičkářský, ale roztržitý, dbalý pravidel a slušný… a to je vše. Jakýkoliv jeho osobní život, motivace, načrtnutá linka s otcem a bývalou manželkou, to vše zůstává marginálním a schematické postavičce to na psychologizaci nepřidává. Ivan Trojan si s tím málem, co mu scénář dal, poradil přesto bravurně. Jeho uměřený výkon patří k hlavním pozitivům seriálu a po Šarlatánovi je pro něj Stehlík další atypickou rolí mimo jeho obvyklou škatulku, kterou si dává s přehledem. Taktéž Tereza Ramba hraje svoji nevyzrálou a drzou kapitánku výborně, i když jde o nevděčnou a špatně napsanou postavu, účel jejíhož zbrklého, hloupého a neslušného chování zůstává až do konce záhadou. 

Chtělo by se říci, že charaktery se nepovedly, ale ústřední zločinná zápletka coby gros každé detektivky bude jistě v takových povolaných rukách v nejlepší péči. Inu, zdrávi došli. Případ je nezáživný, překombinovaný a zcela jistě si nezaslouží stopáž tří celovečerních epizod, které první sérii Docenta tvoří. Jeho banálnost na této přemrštěné ploše vede k množství soukromých odboček a slepých vyšetřovatelských uliček, které vyprávění značně brzdí a kvůli nimž samotný nepříliš zajímavý případ ještě více ztrácí na atraktivitě. Když je navíc divákům s předstihem odhalen vrah, tempu vyprávění to ještě více uškodí. Ospalá režie Jiřího Stracha, který je v mých očích dlouhodobě přeceňovaným rutinérem, ve své uondanosti také příliš nepřidá. 

Zcela zásadní výtku ale mám k tomu, že se jaksi vypařilo to hlavní, tedy koncept „vyšetřovatele s netradiční, ale o to více funkční strategií“, jak Docenta prodává oficiální synopse. Tvůrci a marketéři slibovali div ne variaci na Myšlenky zločince, ale po nějakém profilování pachatelů jako by se úplně slehla zem. Akademické zázemí Trojanovy postavy se projevuje tím, že jako uhlazený asociál nezapadá do kolektivu nabručených a přisprostlých detektivů, chodí v sáčku a občas utrousí nějakou praktickou poznámku. Jeho přispění k objasnění vražd spočívá nakonec vlastně v prosté procedurální, byť amatérské praxi, kdy tu náhodou najde důležitý důkazní materiál, ondy se zase zkusí někoho zeptat a má štěstí, že se něco dozví. Chybí jakákoliv fascinace psychologií pachatele a i ty neprůměrnější díly kultovního amerického seriálu dokázaly lépe postihnout pohnutky narušených grázlů a přiblížit jejich smýšlení i zákonitosti toho, jak se jim dostat na kobylku. Docent klame tělem – je to tradiční a banální kriminálka a co se sériového zabijáka týče, divák si na konci musí vystačit s informací, že to byl cvok, co si něco kompenzoval zabíjením mladých pohledných dívek v tíživé socioekonomické situaci. 

Docent je slušnou kriminálkou, kde fungují základní propriety: hledají se stopy, vyslýchají podezřelí, občas přijde nějaký zvrat a akční scéna. Špičkoví herci, v duchu oblíbeného českého nešvaru vyplýtvaní i do malých a epizodických roliček, si odehrají svůj standard, mizerné profilaci navzdory. Dobře se na to kouká, hudba Ondřeje G. Brzobohatého je podařená a celkově se ty tři večery dají bez obtíží vydržet. Jen musíte výrazně snížit svá očekávání. To si zřejmě řekly rovnou dva miliony diváků, pročež tvůrci se po tomto úspěchu rozhodli původně minisérii rozšířit a oznámili druhou řadu. Nezbývá než doufat, že si Mareš s Malindou připustí trochu sebereflexe a příště nabídnou víc než jen „slušnou kriminálku“. Zrovna oni dva na to mají.