Vítejte v seriálovém vesmíru Josse Whedona. Svět okouzlil u nás zatím nikterak uznávanou Buffy, na kterou navázal podobně dobře přijatým Angelem, nejspíš ho ale znáte jako hlavní mozek za nadmíru povedeným seriálem Firefly. Dlouho nebylo jasné, kam se Whedon po zrušeném mixu westernu a sci-fi vydá, až letos se po šesti letech konečně vrátil k televizní tvorbě. A opět s velkými ambicemi, s dílem plným nápadů, které se v mnoha směrech vymyká věcem, jaké běžně najdete v amerických televizích. I tentokrát je to ale všechno trochu složitější, poněvadž se Dollhouse hned po startu rozhodně nezařadil mezi hity sezóny.

Může za to hned několik věcí, tou nejpatrnější byla už od začátku absence většiny Whedonových trademarků. Žádná banda hlavních postav, kterým byste fandili jako diví, minimální provázanost jednotlivých epizod a především krok stranou od klasického servírování hlášek, jimiž jsou jeho předchozí seriály vyšperkovány. Namísto toho jsem dostali lázně s bandou vymytých mozků, ve kterých se řešila morální dilemata. Sice v perfektně promyšleném balení, se spoustou nečekaných zvratů a odvážných dějových zákrut, jenže to všechno bylo usedlé a nemělo to šmrnc.

Dollhouse se ukázal být obtížně sledovatelnou záležitostí, o které šlo přemýšlet ještě další den, jenže tu chyběl tah na branku a především dostatečně dobré dějové linky pro jednotlivé epizody. Echo střídala jednoho klienta za druhým, každému z nich nějak předvedla, že není jen hloupou loutkou, a my jsme museli jen velmi pomalu skládat obraz, který nám Whedon odkrýval několikrát pomaleji, než bychom si přáli. Tu se objevil psychopatický „ex-agent“, támhle jsme zas víc poznali další obyvatele a pracovníky Dollhousu, a kolem celou dobu kroužil pán od FBI, kterého šéfové poslali honit duchy. V dům loutek nevěřilo moc lidí na obrazovce, ani před ní, naštěstí se ale kolem poloviny první sezóny začalo blýskat na lepší časy.

Pánové od stanice Fox přestali do všeho kecat, načež se celý koncept pohnul kupředu. Začalo se odvážněji šťourat v nastíněných problémech, zpoza rohu občas vykoukla slušná akční scéna a hlavně ubylo dějových odboček, aby se dostalo na ty opravdu důležité věci. Whedon začal tahat z rukávu epizody, které pevně stály na vlastních nohách (především 6 a 8), a zatím jen zběžněji načrtnuté postavy se konečně transformovaly do komplexnějších charakterů. A začaly vás pořádně zajímat. Ať už to byl záměr, nebo ne, zvyknout si na osazenstvo Dollhousu totiž člověku nějaký ten pátek trvá.

Dopředu je třeba říct, že Dollhouse, jako některé další seriály (z fleku mě napadají třeba Chirurgové), trpí syndromem „osudy hlavní postavy mě až tolik netíží“. Echo v podání Elizy Dushku přes veškerou snahu není středobodem, na kterým byste viseli očima. Nejde ani tak o to, že by výrazné herecké proměny nezvládala (na Oscara to není, ale většinou – sexy a naivní/sexy a nebezpečná - to stačí), spíš jí přebíjejí ostatní. Odhodlaná idealistka, která je prostě výjimečná a basta, možná krásně zapadá do sbírky Whedonových silných ženských hrdinek (řekl tu někdo Buffy?), právě v tomhle ohledu se ale neblaze projevuje odvážný krok dělat z Echo v každém díle někoho úplně jiného.

Body tak postupně sbírají především její „spolupracovníci“, taktéž identity měnící herecké objevy Enver Gjokaj (Victor) a Dichen Lachman (Sierra), a prakticky všichni ostatní. Ať už je vám bližší nezastavitelný agent Ballard, tvrdá šéfka DeWittová nebo zprvu nepříliš zábavný koumák Topher (zlepšuje se to), nikdo tu není černobílým výplodem znuděného scenáristy, který prostě potřeboval hodit do mixu o osobu víc. Každý má svá malá tajemství, své slabiny a jejich odhalování vždy patří k těm zajímavějším částem epizod.

I proto zamrzí zbytečně pomalé tempo celého seriálu a často přehnaná dávka vaty, což má v první sérii za následek nevytěžení celého potenciálu Dollhousu. Když se totiž začne ladně přepínat z jednoho žánru do druhého a je nám předhozena další malá informace, která zásadně mění pohled na některou z postav, nebo rovnou celou situaci kolem podzemního hračkářství, nezbývá než uznale pokývat hlavou nad tím, že na to Whedon pořád má. A nejen v rovině témat a motivů, kde se bez ustání překvapuje novým potenciálem k hlubšímu rozpracování.

Nejčistší ukázkou tohohle jevu je třináctá epizoda Epitaph One, která se nakonec v televizi ani nevysílala (vyšla speciálně na DVD), a vypůjčený štáb od 24 hodin z ní za minimální peníze vykouzlil jednu z nejgeniálnějších ukázek televizní tvorby posledních let (ano, tomu se říká hype). Nehodlám jí brát kouzlo nastiňováním děje, jen doufám, že vymodlená druhá sezóna Dollhousu nabídne aspoň z poloviny tak kvalitní díly. Je totiž dost nepravděpodobné, že bychom se dočkali třetí - a v dosavadní formě se Whedonova čtvrtá show nemůže se vztyčenou hlavou postavit mezi jeho předchozí počiny. Zdaleka nejde o nepovedený projekt, přesto do jisté míry zatím zklamání.