Vánoční programová skladba tuzemských stanic již každoročně celkem obstojně odráží obraz našich domácností. Také v televizích rádi o svátcích přepnou do lenošivého režimu a spoléhají na tradiční pohádkové matadory. Popelka tam opět rozloupne tři ořechy, Miroslav Donutil si dá nějakého toho ohnivého panáka a princezna s hvězdou na ksichtě se zase zamiluje do Pepíčka Zímy. Prostě klasika. Jediné osvěžení do vánoční rutiny proto přináší pouze Česká televize se svou náloží nových českých pohádek a ani letos nehodlá troškařit. Již za pár hodin si tak budete moct vychutnat další ambiciózní báchorku z dílny veřejnoprávní jedničky, jež je navíc inspirována pohádkou Hanse Christiana Andersena, Křesadlo. To je ovšem bohužel jedna z mála zajímavých věcí této štědrovečerní novinky.

Hlavním hrdinou příběhu je mladý Vojta, jenž se potuluje světem bůhví kam a jednoho deštivého večera se dotoulá až do zdánlivě opuštěné jeskyně, v níž však kromě hromady zlata nalezne také malinko poťouchlého ducha Arnolda. Vojta si ovšem před svým odchodem z jeskyně kromě pár zlaťáků odnese i mocné křesadlo, jehož majiteli musí Arnoldo bez keců sloužit a přinést mu vše, co se jeho pánovi zamane. Mladý a tak trochu naivní Vojta však k Arnoldově radosti nestojí o zlato, jako všichni jeho předchůdci, ale o srdce půvabné princezny, již její přihlouplý otec kvůli dávné věštbě nepouští z hradu ani na krok. Jenže lásku princezničky i přes duchovu pomoc rozhodně nedostane jen tak, jelikož o moci křesadla se dozví také hamižná vrchní rádcová Hermína a své si v této šlamastyce řekne i partička místních podvodníčků a zlodějíčků.

Zprvu to tedy vypadá, že by se z této tradiční, avšak vlastně i celkem zajímavé zápletky, mohlo vytěžit hodně zábavy nejen pro nejmenší generace. Jenže už po pár desítkách minut je zřejmé, že zde to se scénářem nebude zase tak jednoduché. Příběh totiž po bližším prozkoumání totiž zajímavý moc není a spousta rádoby napínavých situací se zde stane vlastně jenom proto, že postavy se chovají značně nelogicky a dost často řeší potíže tím nejsložitějším možným způsobem, i když mají před nosem naprosto triviální řešení.  Je to ale pohádka, říkáte si, takže té se přeci nějaké nelogičnosti dají odpustit, ne?

Jistě by se prominout daly, kdyby ovšem režie nepřišla místo očekávané hravosti a humoru s naprostou žánrovou rutinou, která nemá protřelé diváky naprosto čím překvapit. Na svěží nápady, svižné dialogy či humor, jenž osloví i dospělé publikum jako v případě loňského Strachova Šťastného smolaře, proto rovnou zapomeňte. Zde se cílí opravdu převážně na dětské publikum, jež se bude ve většině případů u snímku příjemně bavit a scény, v níž Viktor Preiss lítá mezi hvězdami, jim asi ke spokojenosti stačit budou. Diváci starší patnácti let se ale budou většinu času spíše nudit, anebo se pro jistotu aktivněji věnovat svým čerstvým dárkům pod stromečkem.

Ani herci bohužel tuto pohádkovou rutinu příliš nezachraňují. Hlavní hrdina v podání Františka Skopala je nevýrazný a většina známého obsazení se ve svých rolích pitvoří přesně tak, jak byste od české báchorky čekali. Kapitolou samou pro sebe je pak Jiřina Bohdalová, která se svým křemílkovským hlasem a děsivou vizáží trošičku připomíná takové ty obtloustlé starosty z animáků Tima Burtona a zhostila se navíc jedné ze svých nejotravnějších rolí vůbec. Jediným hereckým tahounem a vlastně opravdovým pozitivem celého filmu tedy zůstává neselhávající Viktor Preiss, jenž svého ducha Arnolda zahrál s grácií, krade si pro sebe každou minutku a objeví se zde díky němu i nějaký ten povedený vtípek. Nezklamává pak ostatně ani Veronika Kubářová, která je půvabná, jak se na princeznu sluší a patří.

Duch nad zlato se proto bohužel řadí mezi ty naprosto předvídatelné a rutinní vánoční zářezy České televize typu loňských Dvanácti měsíčků a chybí ji tak dostatek tvůrčí fantazie. Naštěstí ale není dramaturgicky a režijně roztříštěný jako například katastrofální Micimutr a sázka na tradičnější pojetí a dětské publikum tedy tvůrcům svým způsobem vychází. Pokud se vám však nebude u vánočního stromku zrovna povalovat nějaká ta ratolest, doporučuji raději opět zkouknout hotelové patálie Johna McClanea, domácí peklo Kevina McCallistera či nějaký čerstvě rozbalený blu-ray disk.