Umění vyvolává emoce. Ocitneme-li se v situaci, kdy je před námi vystaveno umělecké dílo nezpochybnitelné hodnoty, leckdy na sobě můžeme pozorovat projevy silného emocionálního zážitku. Slzy v očích, úsměv na rtech, rozklepaný hlas, zrychlený tep a těžko popsatelný, přesto snadno postřehnutelný pocit pohnutí srdce, který je s vypjatými situacemi nevyhnutelně propojen. Platón nebyl pouze známým speleologem, zabýval se rovněž i tímto komplexním vztahem mezi uměním a emocemi. Umění považoval často za rizikové, neřku-li nebezpečné, neboť v nás vyvolává nízké emoce, které jsou za běžného sociálního provozu nežádoucí. A kde je Platón, nutně musí dorazit i Aristoteles, který kontroval názorem, že právě ona živočišná potřeba vyvolávat v sobě nízké emoce je to, co nám pomáhá je ventilovat, abychom se jimi nemuseli zabývat jinde než v bezpečném prostředí amfiteátru. Oba myslitelé nicméně akcentují silné propojení mezi lidskými emocemi a uměleckým zážitkem.

Dovolte mi vědeckou odbočku. Jeden z padesáti nejcitovanějších psychologů dvacátého století, Paul Ekman, se zabýval univerzálností lidských emocí. Ve své pozoruhodné studii, jež byla provedena napříč kulturami, prokázal, že existuje sedm základních emocí, které jsou primární, vrozené a nezpochybnitelně ukotvené v našich obličejových výrazech, když tyto emoce cítíme. Pokud Čech, Japonec, Američan, Žid, křovák na odlehlém ostrově nebo i lidoop cítí silnou neskrývanou radost, v obličeji se to vždy projeví stejně. Nezávisle na médiích či kultuře lze tedy říci, že sedm základních emocí nalezneme u každého člověka i vyššího primáta na planetě, a to s týmiž projevy. Jsou to však emoce rozličné. Jedná se o radost, smutek, hněv, překvapení, znechucení, strach a opovržení.

Vraťme se zpět k umění, o němž již bylo řečeno, že zmíněné emoce umí vyvolat, a pod něž musíme nezbytně zařadit i jádro tohoto článku, Elišku a Damiána. Je běžné, že překrásná malba člověka rozpláče, často se stává, že u filmu se divák zasměje. To, že během hodiny strávené s uměním ale člověk prožije ne jednu, ne dvě, ale všech sedm základních emocí, a to navíc v nebývalé intenzitě napříč celým emocionálním spektrem, je věc nevídaná! Není totiž automatické, aby audiovizuální dílo dovedlo v divákovi vyvolat cit. Jde o jednu z výtek, která například často míří na adresu velikána Christophera Nolana. Čistě subjektivně tedy mohu říci, že v něčem je seriál na prima+ lepší než leckteré Nolanovky. Díky tomuto kompletnímu vybarvení emotivní palety si proto dovolím úvodní dva odstavce shrnout proklamací, že první díl Elišky a Damiána je absolutním uměním.

Svých sedm základních emocí, které Emma Smetana a Robert Urban v mé prochladlé emocionální složce osobnosti vyvolaly, tu s vámi rád projdu. Pro přehlednost dodám, že počet slov, které jednotlivým prožitkům věnuji, a intenzita jejich prožívání během sledování této laškovné komedie, mají spolu vztah přímo úměrný.

Překvapení z toho, že od dob Rodinných pout se nezměnilo nic a nechutné levné ateliéry, ve kterých se dříve točilo, zůstávají naprosto stejné, katastrofálně umělé a přebarvené tak, aby si divák mohl v ambiciózní snaze ztotožnit se s postavami říct: „Takové místo jsem v životě neviděl a pravděpodobně neexistuje“. Překvapen jsem však byl i z exteriérů, které se natáčely na pitoreskním zámečku. Ten je jaksepatří nasnímán téměř výhradně záběry z dronů, které se v našich končinách už téměř dekádu teprve dostávají do módy a pravděpodobně z ní nikdy nevyjdou.
Mé překvapení však plynulo i z toho, že ne vše lze podrobit kritice. Ústřední duo, které mezi sebou mělo křesat jiskry romantiky, se skládá z Roberta Urbana a Emmy Smetany, přičemž nelze říci, že by jim chybělo charisma. Robert Urban totiž tímto charismatem překvapivě oplývá a v potenciální Princezně ze mlejna 6 si ho dovedu představit jako povedeného nádeníka. Půvabná slaměně olejnatá paruka, která je zmiňována v téměř každé recenzi tohoto seriálu, však hasí jakékoliv pokusy o onu zmíněnou milostnou jiskru.

Překvapen jsem byl také z toho, že existují scenáristé, kteří se stále domnívají, že je humor, když senioři nerozumí slovu „cool“.

Smutek mou empatickou duši jímal při představách, kolik času, lidské práce a peněz padlo na toto dílo. Na place muselo být mnoho lidí, statisticky nutně tak mezi nimi musel být někdo, komu docházelo, jakých bakchanálií je zrovna svědkem. Jen přihlížení natáčení oné bitky antických rozměrů musel být zážitek těžko popsatelný slovy. Já sám si trapností z dané chvíle málem ukroutil prsty u nohou, jak teskno však muselo být lidem, kteří byli scéně přítomni! Pocit, jako kdyby člověk vrazil do ložnice rodičů, kteří se zrovna oddávají živočišnému koitu a jsou v nejlepším, vy však nemůžete odejít, nemůžete odvrátit zrak a zacpat si uši, ale naopak jste nuceni celou situaci natáčet a naslouchat dialogům znějícím jako pleskání z uvedené situace. Zhruba tak si představuji pocity trapnosti, jež musely jímat svědomité filmaře, kteří se na tom podíleli.

Hněv mnou slepě lomcoval nejvíc v ty chvíle, kdy Eliška, jejíž marmeládovna se jmenuje Marmeliška (což je slovní hříčka se slovy marmeláda a Eliška), ochutnává marmeládu z dílny Marmelišky. Poté, co načne novou sklenici, nabere plnou lžíci, tu si dosyta zavdá, olízne se a oslintanou lžíci vrátí zpátky do sklenice! Ani to poslední prase tohle nedělá, protože ví, že marmeláda se tak za chvíli zkazí a zplesniví. Ale možná jsem jediný, kdo měl se špatnými hygienickými návyky v marmeládovně Marmeliška problém.

S čím však nemám problém jen já, je scénář.

„Vždyť je to totální sračka,“ musel si pomyslet každý soudný člověk.

„Ale je to milé a nenáročné,“ odvětil dobromyslný scenárista s úsměvem od marmelády.

V mé skromně pojaté veselohře na dvě řádky jsem si dovolil parafrázovat pravděpodobnou poradu nad výslednou podobou Elišky a Damiána, neb si nedovedu představit jakýkoliv jiný průběh. Opět se dostáváme k hněvu, že toto stačí na prime time sobotního večera jedné z největších českých televizí. Nenáročná zábava pro lidi přece nemusí stát jen na romantice, ateliérech a odhaleném spodním prádle.

Strach se bohužel dostavil vždy, když ze scény zmizela Emma Smetana. Nepochybně to totiž znamenalo to, že se za chvíli ona i její mimika vrátí zpátky. Je samozřejmě nesmírně snadné strefovat se do hereckých výkonů v seriálu, který cílí na demografickou skupinu, jejíž profilové fotky na sítích se vyznačují růžemi a třpytkami. Přesto se domnívám, že talentovaní umělci by měli ke svému řemeslu přistupovat s dávkou pokory a rozvahy tak, aby si vyhodnotili, která díla stojí za jejich námahu. A jestli ta námaha vůbec dostačuje. Protože zde se i Michaela Kuklová zdá oproti Emmě Smetaně jako Helen Mirren.

Prázdné výrazy okořeněné občasným našpulením úst či laškovným pomrknutím tvoří vrchol jejího výkonu, který stojí na absurdním mixu snaživosti a rádoby nonšalantnosti. Sama herečka to v jakémsi výlevu nazvala civilním herectvím, což je roztomile podobně povedeného výkonu, jako předvedla Karkulka ve školkovém představení mé tehdy čtyřleté dcerky. Která hrála Karkulku. Je pochopitelné, že bezesporu talentované umělkyni imponovala zdánlivá feministická složka díla. Hlavní hrdinka totiž není manželkou, milenkou, maminkou ani ženou zklamanou muži jako Jiří Macháček/Langmajer, ale je manažerkou. Její přepracovanost je ve scénáři akcentována tím, že musí psát maily. Což je berlička, ke které scénář sahá vždy ve chvíli, kdy je nutné akcentovat tuto povahovou vlastnost hlavní hrdinky. 

„Běž si odpočinout."

„To nejde, musím napsat mail," odvětí ztrápená hrdinka ve svém nekončícím boji proti patriarchátu.

Tato scéna je takto parafrázována během první epizody ještě třikrát. Kdyby někomu náhodou nedošlo, že hrdinka je přepracovaná.  

Povedené herecké výkony na hraně parodie předvádí drtivá většina ansámblu. Nejvděčnější tak zůstává role pro vždy perfektního Ali Amiriho, který si od  prohrávání v Superstar a následném zhebčování pokožky na své dermatovenerologické klinice odskočil k olizování marmelády před kamerami. Náramně se totiž hodil na roli nemluvného arabského podnikatele, který chce od Marmelišky velkou objednávku. Protože kdo jiný by v naší zemi byl bohatý než arabští šejkové. Navíc to poskytuje prostor pro humor, když se tlumočník zdráhá přeložit české vulgarity, a to je vtipné.   

Opovržení se na mé tváři zračilo ve chvíli, kdy děj přechází v akci. V tuto chvíli se jistě najde jen málo takových, kteří by nebyli poskvrněni a navždy poznamenáni oním osudným soubojem mezi hromotlukem v košili a Eliškou bez košile. Dosavadní snahy tvůrců o prokreslení hlavní protagonistky jako neohrožené emancipované hrdinky vzaly za své s prvním odhození střevíčku a slovy: „Tak pojď, ty hajzle.“ Následně totiž nevyhnutelně muselo přijít rozervání knoflíčků a odhalení ňader hlavní hrdinky, protože je to žena. Žena má prsa a prsa mají lidé rádi, proto producenti pravděpodobně přišli s tímto lukrativním nápadem. Pro pojištění sledovanosti však pro jistotu Eliška má rozepnutou košili i v následující scéně, kdy sedí v křesle a reflektuje prožitý zážitek. Mohlo by se dojít k závěru, že stále rozepnutá halenka je povedeným scenáristickým poukázáním na to, jak moc je Eliška z bitky otřesena. Pravděpodobnějším důvodem je však to, že hlavní hrdinka má prsa.

Vraťme se však znovu do zmiňované akční sekvence. Po odhalení Eliščiných ňader totiž přichází další moment, který mě málem donutil zavolat na krizovou linku. Ono dnes již kultovní „Za tebou, ničemo!“ se totiž setkává s hlubokým nepochopením u divácké obce. To, co mělo být zdůrazněním hrdinovy starosvětskosti, jeho historického pozadí a bojovného gentlemanství je vykládáno jako bezbřehá demence scenáristů. Sám zatím nevím, na jakou stranu se přiklonit, míra opovržení ve mně však zůstává stejná. Ani ten Ali Amiri se svou čokoládově lesklou pokožkou v pozadí to nezachrání.

Znechucení zvrásňuje mou tvář při pomyšlení nad vším výše zmiňovaným. Mám rád, když ve mně zážitek z audiovizuálního díla doznívá. Nerad se ale budím ze snu ještě o několik dní později kvůli úvahám nad tím, přes jak obrovské množství lidí musel tento produkt projít a kým vším musel být schválen, než se dostal na obrazovky.

Radost z konce.

---

Autor: Marek Mičke
Foto: prima+