Ten vypráví o soudním lékaři Henrym Morganovi, který žije obyčejným životem se všemi slastmi a strastmi v New Yorku…až na to, že mu je 200 let a nemůže umřít. Nejde však o žádného superhrdinu, který by se vydával bojovat proti zločinu, ale chlápka, který by ze všeho nejraději byl normální, mohl zestárnout a tak nějak pokojně odejít na onen svět. To se mu ale nedaří – když totiž umře (jako třeba na začátku dílu při incidentu v metru), z nevysvětlitelných důvodů se objeví živý, zdravý a nahý uprostřed newyorské řeky. Palčivá otázka, odkud daná nesmrtelnost pochází, ale není jen jedna. Brzy začne doktora pronásledovat i tajemný telefonát („Nejste sám, kdo je jiný než ostatní.“) a policie v čele se sexy detektivkou, které není pořád jasné, jak se Henry dokázal dostat z místa činu.

 

 

A my tady máme další z pilotů, který je v podstatě jen úvodem do (doufejme) mnohem rozsáhlejší zápletky, a jenž bude záviset na tom, na kolik jste ochotni investovat do podobně oddechové zábavy čas. Forever už v prvním díle totiž nepřipomíná žádnou propracovanou psychologickou detektivku, nýbrž odlehčenou a zjednodušenou podívanou, která je přesně natočena způsobem „dávají ve tři odpoledne na Primě“. Tedy řemeslně dobře zvládnutý produkt (režíruje tvůrce Mechanika a Tísňové linky Brad Anderson), který však nikterak nevybočuje ze všech myslitelných škatulek a klišé. Rozhodně neurazí, ale zároveň ani nenadchne.

 

 

Výsledek nad vodou v podstatě drží jen ozvláštnění v podobě nesmrtelnosti hlavního hrdiny a tajemného muže na drátě, jinak by byl Forever dokonale přehlédnutelným a zaměnitelným počinem. V druhé půli pilot navíc nepříjemně sklouzne k další vyšetřovací rutině (Henry se spojí s policajtkou, aby dopadli viníka nehody v metru), což možná předznamenává čím dál méně oblíbenou epizodickou strukturu seriálu – ta už v době quality-TV počinů jednoduše netáhne. Želízkem v ohni se tak stává obsazení hlavní role, kterou s přehledem zvládá sympatický Ioan Gruffudd (Mr. Fantastic z Fantastické čtyřky). Zamrzí jen, že se z něj scenáristé snaží udělat dalšího mistra dedukcí ve stylu Sherlocka. Když například v úvodní scéně začne odvozovat profesi neznámé dívky v metru pomocí mokrého límce na jejím kabátu, působí to násilně a křečovitě.

Závěr dílů navíc nedává naděje, že bychom se měli dočkat nějaké hutnější podívané nad rámec týdenní oddechovky. Postava Henryho má sice 200 let, ale monology o smyslu života a lásce by si totiž klidně mohla odpustit. Odpustíte sympatickému hlavnímu hrdinovi všechny klišé i vy?