Vídeň roku 1886. Třicetiletý Sigmund Freud (Robert Finster) se právě snaží svým pochybovačným kolegům demonstrovat terapii hypnózou. Jeho nadřízený v psychiatrické léčebně pevně věří, že každé psychické onemocnění musí mít fyziologický původ. Celá prezentace se navíc jeví jako naprosté fiasko, poněvadž žena, jíž trauma způsobilo němotu, zůstává němá i po hypnóze. Pro Freuda jde ale o ohromný pokrok, protože celé představení byl ve skutečnosti podvrh sehraný s jeho bytnou, aby konečně získal trochu respektu. Místo zinscenovaného vyléčení se mu však opravdu povedla hypnóza (vůbec poprvé!), při níž bytné navodil autentický pocit traumatu, takže ta pak ze sebe nevydala ani hlásku. Navození němoty nebylo úplně to, co si Freud předsevzal, ale zlom to jistě je. A takový je i na zápletku bohatý seriál. Mnoho se v něm děje, zlomy přicházejí, ale nedopadají na diváka asi přesně tak, jak si tvůrci představovali. 

Hned po neúspěšné prezentaci Freudovi na stole doslova přistane umírající žena donesená jedním policistou a inspektorem Alfredem Kissem k nejbližšímu doktorovi. Mladý psychoanalytik se zaplétá do vyšetřování vražedné konspirace, kterou dává Kiss, válečný veterán, za vinu svému bývalému krutému veliteli.  

Aby se Sigmund po náročním dni rozptýlil, vezme ho jeho přítel spisovatel Arthur Schnitzler (mimo jiné autor Snové novely, podle níž Kubrick adaptoval Eyes Wide Shut) na seanci k uherské šlechtě sídlící ve Vídni. Hrabě Viktor (Philipp Hochmair) a hraběnka Sophia (Anja Kling) představují svou svěřenkyni a zároveň mocné médium, Fleur Salomé (Ella Rumpf). Ta vidí ve svých vizích průběh brutálních vražd, které mají postihnout Vídeň. 

Tady se spojuje krimi thriller s okultním mysteriózním hororem, který v něčem připomíná komicky nepovedeného filmového Doriana Graye s Benem Barnesem, v němž obrazy výhružně mručí a divně se chechtají. Freud má v sobě víc gore prvků – žádná z postav snad neunikne scéně, kde by neměla pěnu a hlen u úst, jde téměř o tvůrčí fixaci (takže nedoporučuji se při seriálu stravovat). Ale ve skutečnosti to není dost divné a bere se to příliš seriózně na to, aby šlo o čistý béčkový guilty pleasure.

Freud ani Fleur neoplývají jako figury zrovna trojrozměrností, vlastně byste nedokázali ani po osmi epizodách říct, kdo jsou. Zde si opět postesknu na trend vydávání seriálů naráz (Freud je spoluprodukovaný Netflixem v rámci první spolupráce s rakouskou televizí ORF), který vede tvůrce, aby s časem nepracovali efektivně, takže množství toho, co se dokáže odvyprávět za osm hodin, je mizivé.

A pomineme-li trochu hypnózy v prvním a nejlepším díle, tak by se ani nemuselo jednat o Freuda. Seriál se spoléhá na to, že se Freud těší všeobecnému věhlasu, a že tak budou mít diváci radost, když rozeznají nějakou narážku, ale většina je odkazem na dílo existující mimo svět seriálu. V žádném případě nejde o svěží podání či aktualizaci 19. století typu Sherlock, nebo i Dracula a nedávná Vienna Blood. O Salomé se nic nedozvíme, přitom její reálný předobraz Lou Andreas-Salomé byla vlivnou intelektuálkou, jež se znala s Nietzschem (jehož žádost o ruku odmrštila) a měla za milence Rilka (s jehož žádostí o ruku učinila totéž).

Na to, že se vypráví o autorovi, který studoval podvědomí a proslavil se teorií nevědomí, je všechno směšně vyřčené, neexistuje nic za prvním plánem. Všechno je na povrchu. Ovšem po nahotou nabitých osmi epizodách se nedivím, proč Sigmund za vším hledal pohlavní pud a Eros.

Sám Freud byl velkým fanouškem detektivní fikce a horlivě četl příběhy Arthura Conana Doylea o Sherlocku Holmesovi. Ale nejsem si tím jistý, že by ho toto detektivní ztvárnění jeho osoby zvlášť potěšilo.