"And here we are: perfectly tuned Ferraris in a destruction derby." Nemohl jsem si hned pro začátek odpustit citaci jedné z hlavních postav, snad nejlépe totiž vystihuje to, s čím Generation Kill pracuje. Američané poslali do Íráku v době satelitů, chirurgicky přesných leteckých útoků a tanků, které jsou schopny srovnat se zemí velkoměsto během pár vteřin, vojáky perfektně vycvičené k boji, který se vlastně nekoná. Lepším vojskem se může pochlubit málokdo, výcvik mariňáků stojí miliony dolarů a do války vyrážejí v takové kondici, že by jim i Stallone na vrcholu sil záviděl. Současná vojenská strategie jim ale staví do cesty nové nepřátele: vlastní kolegy. Zatímco vrtulníky konstantě atakují strategické pozice, bombardéry likvidují celé městské čtvrti a tankové prapory pak hezky z dálky dorážejí zbytek odporu, pěchota přijde k hotové práci a vlastně už nemá do čeho šťouchnout.

Generation Kill jejich přítomnost vysvětluje celkem logicky. Pokud vynecháme politické čachry, které za přítomností tak velkých vojenských sil na východě stojí, stejně jako tlak zbrojovkových konglomerátů na politiku Států, pěchota jeden důvod ke své přítomnosti přece jen má. Nepřítele zastraší. To je asi jediné vysvětlení, které diváka při sledování Generation Kill napadne. Pěchota sedí a čeká. Čeká dlouho a když už dostane rozkaz nasednout do Humvees a přesunout se k bodu odporu, než stačí někam dorazit, situace se změní, nebo jí vyřeší právě letecká podpora.

Jaký význam pak takové jednotky mají? Tečou do nich miliony, jejich přítomnost v rámci konfliktu ale přináší stejný výsledek, jaký by se dostavil při jejich absenci. Generation Kill tuhle problematiku ale jen nastiňuje, většinou v rámci rozhovorů ve vedení. Mnohem víc se zabývá morálkou vojáků, kteří jsou paradoxně pod větším psychickým tlakem, než kdyby byli v boji. Spoustě filmových fanoušků to připomene téma Mariňáka - i v dnešním Iráku se vojáci nudí, kradou si hambaté obrázky vlastních přítelkyň a většinu dne melou o naprostých nesmyslech.

Je tu ještě jeden problém: V nekonečných iráckých pouštích jednou za uherský rok narazí na civilisty, ale jak mají poznat, jestli se jedná o nepřítele, spojence národní gardy, teroristy nebo mladé studenty z ciziny, kteří sem přijeli bojovat proti američanům čistě z principu? Nijak. Netrvá tedy dlouho a strategie "střílej do všeho, co se hýbe" přinese první oběti. Děti, ženy, velbloudy, je to jedno. Střílení do civilistů však není dáno nějakou bestialitou vojáků. Prostě se to stane a ačkoliv vám to na papíře zní jako něco příšerného, po několika hodinách s hrdiny Generation Kill se s tím srovnáte. Jako oni. S čím se ale ani oni nesrovnají je neschopnost některých nadřízených, ostatně ztráta zásob jídla nebo velkého množství munice není nic příjemného, stejně jako někeré rozkazy vedoucí ke zbytečně nebezpečným situacím.

Generation Kill právě skrz taková pochybení ve vedení, skrz zmatek, který vzniká při koordinaci pohybu pozemních jednotek, ukazuje slabé stránky vítězného (nebo spíš rádoby vítězného) tažení Američanů. Tvůrci vyprávějí o nudě, o naprosto nesmyslných přesunech, ke kterým dochází jen proto, aby prostě vznikl nějaký pohyb. Seriál kvůli tomu není moc akční; rozhodně nečekejte nové Bratrstvo neohrožených (ačkoliv v každém dílu alespoň pár výstřelů padne). Seriál vypovídá  hlavně o rozdílných charakterech. Ty zprvu působí ploše a nudně, jak by se u anonymních vojáků koneckonců dalo očekávat. Jak s nimi ale projíždíte Irák, postupně se začnou díky citlivé a trpělivé scénáristice profilovat do nesmírně zajímavých postav, se kterými se budete nudit moc a moc rádi. A dokonce i přesto, že jsou vlastně v jádru přesně takové postavy, jaké od podobného seriálu očekáváte: Je tu klasický voják vtipálek, velitel "Iceman", generál "bu-bu-bu (ale s mírou)" a podobní. Tihle chlapi mají něco do sebe a jejich první zabití budete prožívat stejně intenzivně, jako oni sami. Obzvlášť, když kulka trefí dceru nevinného kolemjdoucího. Takový není život. Taková je válka.