Duo Ryan Murphy a Brad Falchuk má skutečný talent na vytváření postav, jak dokázali i v jinak ne zrovna zdařilém (alespoň dle mého názoru) American Horror Story. Vrcholným produktem jejich nadání je pak jednoznačně seriál Glee. Odpůrci si můžou nadávat a nenávidět jak chtějí, ale takhle rafinovaně napsanou, nesourodou skupinu hrdinů hned tak někde neuvidíte. Jejich společný jmenovatel: všichni jsou loseři. Jejich společný cíl: všichni chtějí dosáhnout ke hvězdám.

První řada seriálu otevřela svět, jehož předností bylo seznamování s barvitými hrdiny, kteří se do jednoho od pohledu jevili jako maniakální kreatury. Postupné odhalování jejich monstrózních snů a duality osobností, na jednu stranu komické figury, jimž se nejde nesmát, na stranu druhou lyrické postavy, s nimiž je těžké nesoucítit, si však našlo cestu do srdcí diváků a ze seriálu se stal celosvětový fenomén. Ruku na srdce, i já jsem si gleeknul. Druhá řada už byla mnohem problematičtější. Přestože měla spoustu výborných momentů, tvůrci se nemohli rozhodnout, kterou cestou se vydat. Jestli se více zaměřit na vývoj svých postav, nebo dát prostor nabitějším playlistům. Výsledkem byla nesourodá a nevyvážená smršť epizod, postrádající nadhled a sarkasmus první řady.

Třetí série skutečně dostává slibovanému „návratu k základům“. Ubylo písní a pozornost se zaměřila zpět na výše oslavované postavy. A na rozdíl od předchozí řady, Murphy s Falchukem měli dopředu jasno, jakým směrem se tentokrát hodlají ubírat. Na úkor vyniknutí lyrické stránky svých hrdinů výrazně zredukovali humornou složku. Tato razantní a smělá volba se ale nakonec ukázala jako překvapivě funkční a efektivní. Dostáváme tak robustní dávku patosu a sentimentu, s níž však tvůrci pracují natolik rafinovaně, že nikdy nesklouzává k hranicím citového vydírání či lacinosti jiných seriálů (nejen) pro náctileté. Zatímco spousta fanoušků na těmito zásadními změnami roní slzy, já nedokážu skrývat své nadšení. Glee právě prožilo svou definitivně nejlepší sezónu. Jeho postavy prošly větším a radikálnějším vývojem než za předchozí dva roky dohromady. S blížící se maturitou tak přestaly zápasit jedna s druhou, aby se mohly pohádkově semknout, vytvořit silný kolektiv a čelit nástrahám dospívání společně. Stejně tak přestala zápolit i trenérka Sue s Willem Schuesterem a oba spojili své síly proti konkurenci, aniž by při tom ztratili cokoliv z plastičnosti svých postav. Veškerá motivace je jasná a natolik propracovaná, že všechny změny nepůsobí jinak než přirozeně. Tahle rovina Glee prostě sluší. Téměř každý díl tak přináší svou vlastní, větší či menší katarzi. Glee je tak vedle Buffy, přemožitelky upírů druhým nejlepším seriálem o dospívání.

Mnohem sofistikovanější je i výběr songů a vetší důraz je kladen také na samotnou choreografii, která vyniká především ve školním muzikálu West Side Story a rebelského hitu Alice Coopera School´s Out. Nezapomenutelný je samozřejmě také duel u Jacksonova vykalkulovaného Smooth Criminal. Třetí řada se současně pochlubila několika novými postavami. Z Ira Roryho se sice stalo křoví stejně rychle, jako se objevil, a potenciál otravné barbie Sugar zůstal značně nevyužit, vše vynahrazují další čerstvé přírůstky do tohoto jedinečného „obludária“. Arogantní trenérka Washington (černá Sue) je skvělým ekvivalentem postavy Sue, sympatický je i pobožný ´Lenny Kravitz´ Joe a zatraceně zábavní byli otcové Rachel, Jeff Goldblum a Brian Stokes Mitchell. Vše jen podtrhává rozjařené a současně uslzené sentimentální finále, kde si hrdinové své sbohem řeknou ve větší míře, než byste čekali. Pro mne už má Glee svůj vrchol za sebou a paradoxně právě proto se nadcházející čtvrté řadě s největší pravděpodobností raději vyhnu. S postavami jsem se definitivně rozloučil, a ač nepochybuju o Murphyho a Falchukově tvůrčím talentu, Glee klub s novými hrdiny mě jednoduše nezajímá.