„Ain’t nothing scarier than a man with gun. And ain’t nothing more helpless than a man without one.“

Uf, tak tohle bylo jako rána z čistého nebe. Po nenápadném oznámení ohlašující projekt, z kterého se vlastně mohlo vyklubat cokoliv, přišel nejdřív kratičký teaser, na který pak rychle navázal – a vlastně už to můžu říct – seriálový trailer roku. Těžko se pak divit, že očekávání šla z 0 a 100 v rámci pár vteřin. Jak se tedy nakonec westernový počin scenáristy a režiséra Scotta Franka (Logan, Mezi náhrobními kameny) a produkujícího Stevena Soderbergha (Knick: Doktoři bez hranic, Loganovi parťáci) povedlo ukočírovat? V tomhle případě nemá cenu napínat. Dopadlo to dobře. Možná až příliš dobře…

Vítejte v zemi nikoho, Divoký západ, 1884. Pokud vás to zajímá, tak obrázek nemilosrdenství a bezpráví tehdejší doby a tamějšího místa vám vcelku nekompromisně nastíní už úvodní scéna. Pomalý bezeslovný průjezd vypáleným městečkem Creede si možná budete chtít pustit víckrát, zaprvé na něj nebudete z počátku vůbec připraveni, a zadruhé je natočený tak fantastickým způsobem, že se nejspíš budete muset párkrát ujistit, jestli jste si opravdu pustili ten správný kousek a zdali u toho náhodou neasistoval starej Eastwood (kupodivu ne). Každopádně po skvělém úvodu přichází na řadu návyková znělka a pak už klasická expozice.

Příběh je tak jednoduchý, jak jen westernový žánr dovolí. Bandita Frank Griffin (Jeff Daniels) byl okraden jedním ze svých nejbližších, mladičkým Royem Goodem (Jack O’Connell), při střetu přišel o ruku a nyní se se svou skupinkou nechvalně proslulých psanců vydává za pomstou. Roy Goode na tom zdravotně taky není nejlíp a končí s prostřeleným krkem na ranči jedné nedůvěřivé dámy (Michelle Dockery) poblíž městečka La Belle. Zatímco o jeho pravé identitě většina zdejších obyvatel však nemá ani tušení, slovo o jeho pobytu brzy dosáhne i Franka a ten tak v závěru míří do La Belle srovnat účty. Háček? La Belle obývají téměř výhradně ženy – všechny zdejší muže totiž zabil výbuch v nedalekém dole.

Takhle ve zkratce to možná působí jako znásilněná zápletka Sedmi statečných, ale věřte – není. Příběh je možná jednoduchý, jeho náležitosti, jako je například vykreslování postav, přesouvání se z místa na místo, řešení různých vztahů a vůbec celkové gradování je už o několik řádů komplexnější, tudíž i z tohoto důvodu se připravte na poměrně enormní stopáž, kdy většina dílů snadno přesahuje 70 minut. Na druhou stranu, pokud jste jako já a v šestém si všimnete, že to najednou spadlo na 40, budete z toho faktu nejspíš lehce rozmrzelí. Ono to totiž vůbec není tak neúnosné, jak by se mohlo na první pohled zdát. A to z jednoho jednoduchého důvodu.

Nejlepší dialogy roku. A je vcelku jedno, jestli za to může bezchybný herecký přednes tahounů jako Jeffa Danielse (!) nebo Michelle Dockery, díky kterým se každá hláška a každé moudro trefí do černého, či prostě jen geniální scénář, který překypuje osudovostí a do hloubky řeší otázku morálky, kdy i ta největší svině má nějaký kodex, kterým se v tomhle chaotickém světě řídí a kvůli kterému ji nelze jen tak odepsat. Vše tu má zkrátka nějaké své pevné místo a nic není navíc, takže když to do sebe ve finále zaklapne, máte co dělat, abyste nevypukli v pláč, protože s emocemi pracuje Godless opravdu bravurně. Tohle už ale zase spíš souvisí s pevnou režijní rukou Scotta Franka. Ten kromě perfektních hereckých výkonů láduje do diváka i neskutečně epické výjevy na čarokrásnou krajinu, která si příliš nezadá s přenádhernými scenériemi z Westworldu (víte co, škrtněte to, Godless je v tomhle vlastně ještě o kus dál), takže se vám z některých záběrů až tají dech. Jasně, tempo kvůli tomu možná občas zpomalí, jenže to vám bude upřímně stejně fuk, když atmosféra tohohle seriálu je i přes to neustále tak zatraceně cool.

Nakonec se tedy vrátím k tomu, co už zaznělo výše. Jakmile vám Godless sedne, a že k tomu má všechny předpoklady už jsem naznačil, ocitnete se v závěru v nemilé propasti toho, že všechno hezké jednou skončí. A je jedno, jestli je to z nějaké pokřivené perspektivy v jádru romantické – najednou vám sedm dílů přijde málo, najednou vám postavy začínají chybět, a to ještě ani nenaskočily závěrečné titulky. A přesně tenhle pocit je známkou toho, že jste byly svědky něčeho unikátního, něčeho, co z hlavy jen tak nevymažete. Někdo tomu říká láska. Já tomu říkám desítková recenze a obří chuť se opít.

P.S.: zvěsti nelžou, závěrečná přestřelka je must-see. Jestli do toho ale někdo chce jít jenom kvůli tomu, tak skončí zklamaný.