Většina seriálů má jeden problém. Problém, co se jmenuje předvídatelnost. A nemyslím ani tak předvídatelnost dějovou, jako tu konceptuální. Začnete se dívat na nový desetidílný drama a obvykle to je nějak takhle:

• Pilot je nabušenej. Stane se v něm víc věcí než za celej seriál a když to klapne, jste namotaný. A hlavní hrdina, ten známej herec z tamtoho filmu, jaksetojenjmenovalo, je tam fakt strašně drsnej. Což vás bere.
• Ve dvojce se hodně mluví. Hlavní hrdina je furt hodně drsnej, ale na konci se to trochu táhne. Líbí se vám ale znělka, tak si hned pustíte trojku. A pak ještě znělku na YouTube.
• Třetí až sedmej díl je jak přes kopírák. Pár dramadialogů, jen kosmetický dějový posuny a po pátým dílu přesně víte, jak bude vypadat šestka i sedmička. Hlavní hrdina už vám tak drsnej nepřijde. Víte totiž, kam chodí prát obleky, jaký problémy měl s mámou a kdo ho srazil na kole, když byl ještě kluk.
• Osmej a devátej to rozjedou. Dost se v nich střílí, někdo důležitej zahučí a vy se v nich zpravidla dozvíte pointu. A velikost rozpočtu.
• No a desítka to završí. Už se v ní většinou neřeší nic zvláštního, ale je potřeba mít scénu, kde se hlavní hrdina dívá u moře do dálky a vede hlubokej vnitřní monolog. A samo prostor pro druhou řadu, to kdyby se náhodou dívalo hodně lidí.

Good Behavior napsali ti stejní lidé, co první řadu seriálu Městečko Pines. Tenhle projekt je lepší. Drží totiž pohromadě celou dobu a na rozdíl od instantního sci-fi má potenciál bejt v cajku i v druhý řadě. A ta dorazí v říjnu. Ideální čas si doplnit. Do encyklopedie televizní tvorby desátých let jednadvacátého století se to nedostane. Pod kůži ale jo. A vo to de.