Z vlastní divácké zkušenosti jsem až dodneška usuzoval, že tvůrci filmů či seriálů často usilují o jakýsi nestranný pohled na jimi prezentované příběhy, jedná-li se o kontroverznější témata jako např. náboženství, rasismus či v poslední době čím dál častěji promílaný multikulturalismus. Blbost. Právě jsem totiž zhlédnul pilotní epizodu mysteriózní detektivky Hand of God, a došlo mi, že i do televizní kultury lze skrze tvůrčí mozkovny až příliš snadno protlačit vyhraněné subjektivní názory na cokoliv, co se vám zrovna honí hlavou. Co to přesně znamená?

Ron Perlman hraje oprsklého a všemi dobrými lidskými vlastnostmi opovrhujícího soudce Pernella Harrise, kterému se zjevil Všemohoucí. Začal se proto kát, nechal se pokřtít a snaží se dopadnou ve stínech ukryté násilníky, kteří jsou zodpovědní za to, že je jeho syn po loupěžném přepadení v kómatu. Pořád se ale přitom z jakéhosi důvodu chová jako kretén a není mu nic svaté. Ha, ha. Pilotní epizoda Hand of God má zajímavou zápletku, nedaří se jí ale prodat sebe samu kvůli a) okatě přestřelenému nereálnému scénáři a b) kvůli postavám, které jsou tu do poslední nesympatické až běda. Co na tom, že je jako herce moc dobře známe z jiných kultovních seriálů...

Začíná infantilní soutěž v zapalování krucifixůHarris zvesela kleje, všechny uráží, je nevěrný své ženě a vůbec se snaží, aby se neustále projevoval jako největší egocentrik na míle daleko. Také ostatní se tu ovšem prezentují jako bezpáteřní buranská hovada a výjimkou tak nejsou scény typu rádoby vážný rozhovor mezi mužem, vykonávajícím velkou potřebu a vtipkující ženou, nebo kupříkladu strhující identifikace podezřelých za pomoci mateřského znaménka na penisu. Téměř oscarový režisér Marc Forster měl holt tu smůlu, že mu do rukou spadl příběh plný hloupých, nenáviděných charakterů. Očividná snaha o dramatičtější Californication z detektivního prostředí zde tvůrcům nevyšla, úvodní hodina nudí až běda.

Jak jsem navíc psal na samotném začátku, z Hand of God lze až příliš snadno vyčíst Watkinsův (hl. tvůrce) intenzivně negativní postoj k náboženství. Ve chvílích, kdy se tajuplná detektivní linie přepne do striktně dramatické roviny, připomíná Perlmanovo ohánění se božstvím nechvalně známé samoúčelové dokumenty o vírou opilých Američanech. Pokud si pamatujete na legrační scénu z kostela v Kingsmanovi předtím, než došlo na epickou bitku, máte teď poměrně jasnou představu o tom, jak v takových momentech Hellboyův seriál vypadá: není to vtipné. Zrodila se nám tu netradiční detektivka s nádechem tajemna, v níž sobecké postavičky ostentativně zapalují krucifixy a doufají, že si diváci vše vyloží jako nezávaznou, sarkastickou legraci. Moc jich asi nebude.