Ano, opravdu. Je to přesně ten prokletý seriál, ve kterém měl původně zářit Philip Seymour Hoffman (vznikl dokonce i pilot). Jenže osud měl jiné, poněkud drastičtější plány, a tak nakonec Showtime ulovilo Stevea Coogana – komediální jistotu z Anglie. A přetáčelo se. Coogan se s rolí kancelářské krysy s krizí středního věku popral po svém, a my teď můžeme rozjet nekonečnou debatu na téma, jak by asi celé Happyish vypadalo, kdyby v něm místo něj před kamerou pobíhal rozcuchaný čtyřicátník s pár kily navíc. Anebo raději ne. Pojďme brát věci tak, jak jsou, a nepitvat zbytečně něco, co být mohlo, ale nakonec se nestalo. Z úcty nejen k odpočívajícímu Hoffmanovi.

Happyish se s divákem nemazlí. Nemám ovšem na mysli absentující scénáristické serpentiny či náhlé vhození do děje, kvůli kterým by se jeden mohl snadno ztratit. Vypadá to totiž, že tenhle sitcom bude náročnější podívanou z trochu jiného důvodu, a to sice v souvislosti s peprným slovníkem. A také "díky" rádoby údernému filozofování, které nás má už po úvodní půlhodince srážet do kolen. Dva příklady snad budou mluvit za vše, když napíšu, že tu rodiče nadávají vlastním dětem do kreténů a pak se pět minut vulgárně baví o depilaci intimních partií, sexu a o tom, jak moc to doopravdy bolí do zadku. Uf. Vážně. Popojedeme.

Je přehnaně charakteristická mluva kladem nebo spíš záporem pilotní epizody sitcomu? A o čem vlastně Happyish je – hodí se k seriálu fakt, že se tu postavy baví jako dlaždiči a stěžují si na to, jak těžký mají jejich všední život? A ta nejdůležitější otázka: bude vás Cooganova satirická zpověď čtyřicátníka vůbec bavit? No, minimálně zaujme. Thom Payne má super barák na kraji města, obětavou ženu a malého synka, který by s tátou chtěl trávit mnohem více času. Ten totiž dře v reklamní agentuře, kde se přes den nezastaví a domů chodí až pozdě večer. Slovy hlavního protagonisty není tenhle job zdaleka takové bájo jako v pecce Mad Men, a nikdo by tu dobrovolně nikdy neměl pracovat.

Pro milovníky satiry je Happyish to pravé ořechovéStěžovat si však  s Cooganem nebudeme jen na práci, ale vlastně i na všechno ostatní. A na všechny, aby se to nepletlo. Už jen to, že se bude každá epizoda jmenovat podle významných historických osob (o nichž zrovna bude ten který týden řeč) mnohé napoví. Na návštěvu do Showtime tak časem dorazí Sigmund Freud, Charles Bukowski nebo Adolf Hitler. A naštvaný Thom bude názorně přetavovat jejich výroky v legrační scénky, aby nám dokázal, jak hodně byli všichni tihle známí velikáni mimo mísu. Člověk je přeci jen tak chytrý, jak se sám cítí, no ne? Zbytek světa sice zdánlivě může být šťastný, o kruté realitě ale přitom nemá ani šajnu. Tak, a přesně to je nepřiznané motto sitcomu.

Happyish je totiž rájem pro cyniky. Nirvánou pro realisty. Satisfakcí pro lůzry, kterým se smůla lepí na paty. Proč? No přeci protože v něm Thom chodí z bláta do louže, a pak si ještě pro jistotu stoupne pod okap. Cítíte tu škodolibou radost? Ta ovšem nevzniká podobně odlehčeným způsobem jako v Shameless, ani tím návykově zábavným jako v drsnějším Fargu – tady se hraje na jakousi osudovější a zároveň realističtější notu. Všechno špatné, co se děje Payneovi, se zítra klidně může stát i vám a potom už vám u bedny do smíchu nebude – spíš do breku. Anebo si minimálně pokývete ztrápenou hlavou. Jedná se o váš televizní šálek trpké kávy, nebo máte radši jahodový shake? Je to na vás.

Přirovnání se v závěru nevyhneme. Nechci v Cooganově roli vidět Hoffmana, občas si ale holt nelze pomoci. Respekt nerespekt. Do určitých scén by možná oscarový herec pasoval lépe, v jiných vyzní neotřeleji právě Cooganův kukuč. Pěkně dlouho jsem nezhlédnul pilotní epizodu, kterou by bylo tak těžké ohodnotit. Šest se zdá málo a sedm se zase tváří, jako by měl seriál ohromný potenciál do budoucna. A nakonec kupodivu ano, já ho tam vážně čuchám. Úvod Happyish je nepříjemně hořký, komediálně pomatený a dramaticky rozklížený. Ale něco na něm je. Cosi mě k téhle břitké satiře moderní společnosti přiková i příště, a teprve pak se uvidí.