Co bychom to dlouze okecávali, Netflix prostě válí. Je to teprve rok, co internetová služba začala s produkováním vlastních seriálů a už jen za tuto krátkou dobu si stačila celkem solidně vyšlápnout na přední televizní smetánku. Vrcholem jejich dosavadního snažení je pak samozřejmě politické drama House of Cards z dílny režijního mága Davida Finchera, jež nás už ve své první sezóně dokázalo přesvědčit, že k nepopsatelně napínavé a mrazivé podívané nepotřebujete milion vystřílených nábojnic. Bohatě vám k tomu stačí brilantně napsané dialogy a herecký koncert Kevina Spaceyeho. Šlo zkrátka o ten nejlepší seriálový start, jaký si Netflix mohl přát a nebýt posledního loučení Waltera Whitea, tak by tvůrci nejspíš pobrali i většinu Zlatých glóbu a cen Emmy. Jistě pro vás tedy není ani žádným překvapením, že Davidu Fincherovi a scénáristovi Beau Willimonovi se s nejoblíbenějším seriálem Baracka Obamy povedlo zaskórovat i na podruhé.

   

Dějově samozřejmě začínáme tam, kde nás Fincher a jeho banda scénáristů opustili. Frank Underwood se tak konečně dočkal vytouženého křesla viceprezidenta, jeho práce tím ovšem zdaleka nekončí. Náš oblíbený politický žralok nejenže chce i nadále stoupat po žebříku moci, ale navíc musí opět uhasit nejeden požár a vypořádat se multimilionářem Raymondem Tuskem, problematickými vztahy s Čínou a v neposlední řadě také se slídícími novináři v čele se starou známou Zoey. Co bych vám však vykládal víc o příběhu, že? Za prvé o této politické šarádě plné zrad a podfuků chcete vědět co nejméně a za druhé všichni diváci první řady už stejně tak nějak tuší, jak to celé dopadne. Zajímá nás tedy hlavně způsob, jakým se Frank a scénáristé k onomu nevyhnutelnému závěru dopracují.

Jenže už po první epizodě, která je především hodně mrazivým epilogem předchozí série a uzavřením velké Frankovy kapitoly, je jasné, že zde scénáristé tentokrát volí malinko odlišnější tvůrčí cestu. Na místo předchozí sezóny, kde se Underwood ke svému vysněnému cíli dopracovával převážně pomocí epizodních zápletek, se nyní dočkáme především hlavních dějových linek, jež jsou řešeny v průběhu celé sezóny. Abych řekl pravdu, tak epizodní mustr loňských špinavých machinací mi sednul přeci jen malinko více. Roztažení některých zápletek se totiž v jistých epizodách trochu podepsalo na tempu a tam, kde první série neúnavně jela vpřed a šlapala na plyn, jakoby tvůrci tentokrát zpomalovali a chvílemi náhled do Bílého domu bohužel i natahovali.

Kromě výtečné linie okolo Franka, čím dál drsnější Claire a politických machinací se totiž dočkáme i mnoha vedlejších linek, již zde působí tak trochu navíc. Zatímco dějové peripetie okolo Zoey a Petera Russo měli svůj jasně daný účel, tak zde je například osud schovávající se Rachel roztažen až do překvapivě řídké a předvídatelné story, která se navíc odehrává mimo veškeré dění a vyvrcholí přesně tak, jak divák očekává. A to je rozhodně škoda, protože kromě těchto menších scénáristických neduhů patří House of Cards stále mezi ty nejvýraznější a nejpropracovanější seriálové projekty posledních let.

Z řemeslného a režijního hlediska se totiž toho úspěšnému dramatu nedá opravdu moc vytknout. Scénáři možná vyčítám malinko nedotažené vedlejší zápletky, tak skvěle vybroušené a vypointované dialogy se ovšem v současné seriálové produkci hledají hodně těžko. Divák zkrátka většinu času jen mlčky civí do monitoru, ať už se jedná o brilantně natočené interview, řešení zahraničních vztahů či pouhé Freddyho líčení zabíjení prasátek. Režie, na niž se letos podílela i Jodie Foster či samotná Robin Wright, pak ještě více zatápí pod kotlem, nabídne nespočet památných a neskutečně mrazivých okamžiků, již z hlavy jen tak nedostanete. Fakt, že se na rozdíl od loňského roku dočkáme opravdu skvěle vygradovaného finále, je jen už lahodnou třešničkou na dortu.

Hereckou stránku potom snad ani nemusím dvakrát rozebírat, jelikož zde slabý článek nenajdete ani mezi členy ochranky. Démonický Kevin Spacey však zase všechny okolo převyšuje rozdílem třídy a vychutnává si každý nekompromisní pohled na diváka i své klasické poklepání. S Frankem Underwoodem si v jeho podání opravdu není radno zahrávat, možná bychom ale u něj pochodili lépe než u čím dál nekompromisnější Claire, která se v podání neselhávající Robin Wright proměnila v jednu z tahounek seriálu, z níž bude mít i samotný Frank za chvíli solidní bobky.

House of Cards tedy i ve své druhé štaci kope tu nejvyšší seriálovou ligu, jež mi však na rozdíl od loňského předchůdce sedla přeci jen o něco méně, převážně kvůli slabším vedlejším liniím. To ovšem v případě politických hrátek Davida Finchera určitě neznamená žádnou prohru, protože pro mnohé fandy bude oproštění od “pouhých“ epizodek právě naopak spíše krokem vpřed. Každý máme svou roční porci Frankových prasáren rádi prostě trošku jinak. A teď mě už omluvte, musím si jít udělat konečně nějaká žebírka.