Ano, Netflix to zase jednou dokázal a vypálil všem rybník. Stejně jako loňský podzim překvapil všechny nečekaným megahitem Dámský gambit, i letos dokázal šokovat celý seriálový svět peckou, o níž jste ještě před měsícem možná ani neslyšeli. Ale během pár týdnů z ní streamovací gigant udělal fenomén, o němž se mluví prostě všude a člověk se bojí, že na něj vypadne i při otevření ledničky. Ano, řeč je samozřejmě o thrilleru Squid Game aka Hře na oliheň. Je ovšem ten obří buzz plný nadšených reakcí, memů a rozebíracích videí na místě, nebo se jedná o další perfektně zvládnutý netflixovský marketing a za slibným námětem se skrývá spíše průměrnější záležitost?

Příběh pak už dnes nepřichází s ničím originálním a na první pohled si bere to nejlepší z asijské kultovky Battle Royale a z ní vzniklého subžánru ve stylu „přežije jen jeden,“ jímž se inspiroval i Hollywood při Hunger Games či Honu. Stále se však jedná o námět lákavý, do jisté míry neokoukaný a nyní se naštěstí dostal do těch správných korejských rukou, které rozhodně ví, jak s tímto subžánrem zacházet. 

Máme tu tedy stovky extrémně zadlužených lidí, mezi nimi i nenapravitelného gamblera Gi-huna či jeho kamaráda z dětství Sang-woo, kteří jsou už v tak zoufalé životní situaci, že se rozhodnou hrát velmi tajemnou hru, na jejímž konci je může čekat i výhra v hodnotě několika miliard. Zadání se pak zdá být jednoduché – úspěšně splnit šestici variací na klasické dětské hry. Jenže to má jeden dost velký háček. Vyřazení z disciplíny totiž znamená pro soutěžícího okamžitou smrt. Hra o přežití, v níž začne jít o život i mezi jednotlivými disciplínami, tedy může začít.

Hra na oliheň je pak takřka trefným synonymem pojmu binge watching. Jedná se totiž vážně o extrémně chytlavou a návykovou podívanou, která vás už v úvodním díle chytne a až do závěru zkrátka nepustí. Ano, tvůrci si zde v podstatě berou „jen“ to nejlepší ze zmiňovaného Battle Royale, jehož se snaží zmixovat s nedávným Parazitem a přidat tedy i nějakou tu sociální výpověď, dělají to ovšem tak vynalézavým a strhujícím způsobem, že divákovi bude to časté inspirování úplně jedno. Seriál má výtečné tempo, skvěle pracuje s jednotlivými levely i tajemným zázemím či pravidly uvnitř ještě záhadnější organizace a do toho servíruje i šestici hezky rozdílných a skvěle zahraných postav, s jejichž vývojem, motivací a vztahy scénář šikovně pracuje.

Režie si pak umí skvěle hrát i s jejich psychikou, kdy jsou jednotliví účastníci čím dál více zoufalí, ale i přesto už nechtějí soutěž o miliardy vzdát, a sáhnou si až na samotné dno, na němž nemohou nikomu věřit. Budování napětí a nedůvěry pak nedělá tvůrcům sebemenší problémy a seriál nám naservíruje několik opravdu strhujících a intenzivních momentů. A pak tu samozřejmě máme i samotné dětské hry, jež téměř všechny patří k vrcholům seriálu. Jsou správně nápaditě, brutální, nekompromisní a v jistých případech i zatraceně mrazivé. Autoři navíc dokáží překvapit a naservírovat nám v tomto ohledu vždy trochu něco jiného. Zatímco první hra je o chaosu a počtu mrtvol, při kuličkách se dostanou ke slovu skvěle napsané postavy atd. I díky této různorodosti si projekt tak urputně drží diváckou pozornost. A to i přesto, že v závěru pár zaškobrtnutí přeci jen přijde.

V posledních epizodách totiž seriálu přeci jen malinko dojde šťáva a po výtečném startu se všechny linie nedovede dopracovat do správně emocionálního konce. I přes skvělou hru s divákem se totiž začíná ukazovat, že scénář je v některých zápletkách vlastně docela jednoduchý, šokující odhalení člověk prokoukne dlouho předem a autoři si pomáhají klasickými berličkami. Onen „sociální přesah“ pak kvůli tomu nefunguje tolik, jak by si asi autoři přáli. Finální epizoda už je po všech nabušených událostech spíše zklamáním a chladným dovětkem, který bohužel nedokáže poslední hru, jež by měla být emocionálním vrcholem série, dostatečně vytěžit.

I přes trochu promarněný závěr je však Hra na oliheň jedním z největších seriálových překvapení roku, které si to obrovské internetové haló vlastně zaslouží. Je totiž neskutečně vtahující zábavou s výrazným vizuálem a korejským nádechem, díky němuž je netflixovský hit i správně vynalézavý, osobitý, podvratný a občas přijde i s malinko šíleným humorem. Jen tvůrci nastavili svou laťku v první polovině tak strašně vysoko, že už se konci bohužel přeci jen malinko klesá. Netflix po parádním Království zombie opět prokázal, že spolupráce s korejskými filmaři jim zatraceně sedne. A pokud jste měli tento fenomén doteď za nafouklou bublinu, nebojte se mu dát šanci.