Již třetím rokem sledujeme osudy gangsterů i obyčejných lidí v Atlantic City a jiných městech. Zatímco v první sérii jsme zůstávali převáženě na domácím přímořském písečku a v podstatě jsme se pouze seznamovali se zdejšími postavami a vůbec se situací, která v těchto letech panovala. Tak druhá sezóna už dávala ochutnat ambice rozšířit své pole působnosti a podívat se i do jiných, v té době velmi zajímavých oblastí. Stejně tak i postavy, převážně ty hlavní, rozšiřují své sféry vlivu a snaží se na prohibici vydělat co se dá. Problém však nastává v momentě, kdy se dvě až příliš rozpínavé postavy střetnou a jedna z nich, případně ani jedna, nehodlá ustoupit ani o píď, natož se vzdát chlastu a peněz z něho plynoucích. A právě takové dvě postavy se střetly v zatím poslední sezóně. Dokázali tvůrci všechno ukočírovat?

Impérium - Mafie v Atlantic City pořád patří mezi to nejlepší na televizních obrazovkách, jen jsme možná zhýčkaní předchozími sériemi, které byly skvělé a logicky očekáváme to samé i od ostatních dílů. Ve třetí řadě se seriálový svět ještě více rozšiřuje a scénáristé rozehrávají další a další příběhové linie. Bohužel je však nezvládají a krom těch hlavních, pro děj důležitých, se objevuje i několik zbytečných a někdy až nudných linek. Nabízí se sice, že některé z nich spíš než cokoliv jiného dokreslovaly a divákům přibližovaly dobovou atmosféru dvacátých let ve Spojených státech. Margaretin boj za ženská práva, i když on to nebyl ani tak boj, jako spíš snaha nebo ještě přesněji pokus, je zrovna ukázkových příkladem příběhové linie, která se několik dílů hledala a když už to vypadalo, že svůj smysl konečně našla, sama se zazdí pomocí klišé o romanci s manželovým fešným bodyguardem. Naštěstí tuhle hrůzu za pět minut dvanáct tvůrci zabili. Ovšem to, jestli tato situace Margaret ještě víc neublíží (minulý rok obrna dcery, teď tohle), je úplně jiná otázka.

Van Alden smash a žehlení ksichtu mělo něco do sebe. Tohle neplatí jen pro Margaret, jejíž linie, a vlastně celá postava, je otravná sama o sobě. Van Aldenův existenciální přerod z agenta bojujícího na straně zákona a nemilosrdně potírajícího sebemenší náznaky porušování prohibice, na uprchlíka s nemanželským dítětem, chůvou vydávanou za manželku a varnou norského svátečního chlastu v kuchyni, mohl být dotažený do konce. Na rozdíl od jiných příběhů třetí řady, tady přece jen byly zajímavé momenty – Van Alden smash a žehlení ksichtu mělo něco do sebe. Ale opět to bylo nedotažené, zbrkle zkrácené a nevyužité. Takhle bych mohl vzít každou příběhovou linku a pokračovat ještě několik odstavců, ale už bych se v podstatě jen opakoval a hlavně tady k tomu není ani prostor.

Zatím to z mého pohledu nevypadá s třetí sérií Impérium - Mafia v Atlantic City moc dobře, že? Pomalu tady jdu full caps rage a hodnocení postupně klesá ke dnu. Jenže po nedělním finále na předchozí výtky můžeme zapomenout (aspoň částečně). Poslední díl už podle ukázek totiž vypadal, že bude patřit mezi to nenabušenější, co jsme mohli v seriálu zatím vidět. A i když se tyhle naděje často nenaplní, zvlášť u seriálů, v tomhle případě to byla pravda. Neuvěřitelně akční a stylový úvodní nástin toho, jak pokračuje válka mezi Nuckym a Gypem, se dá bez ostychu srovnávat se scénami z těch nejlepších filmových gangsterek. Dalším úžasným momentem byla akce Richarda Harrowa jak vystřihnutá z Jarmushova Ghost Doga. Se zbytkem Rossetiho kumpánů neměl moc práce. Zajímalo by mě, co by dělal kdyby se to tak hezky nesešlo a lidi od Joea Masserii by zůstali. O nočním přepadu v režii Al Capona a Chalkyho pak ani nemluvě, to už byla pomyslná třešnička na dortu.

Poslední (a vlastně i ten předposlední) díl třetí řady Impérium - Mafie v Atlantic City rozhodně solidně pozvedl hodnocení celé sezóny. I když všechny jednotlivé součásti byly v podstatě bezchybné, ať už jde o herce nebo režii, to scénáristé měli tentokrát trochu velké oči a snažili se nám předložit a odvyprávět rozvětvený a do sebe zapletený příběh. To se však z již výše zmíněných důvodů ne zcela podařilo, a tak možná někomu zůstane po letošním finále, krom zvrhlého úsměvu, který pořád ne a ne slézt po tom masakru, i trochu té hořké pachuti z něčeho nedokončeného, nedopovězeného. S tím už ale nic nezmůžeme a nezbývá nám tak nic jiného, než si počkat na čtvrtou sezónu.