Různých filmů a seriálů s kostýmovanými superhrdiny vznikla za poslední dvě dekády spousta, takže mezi tou většinou představovanou klasicky pojatými komiksovkami se objevila i díla výrazně stylizovaná, dospělá a drsná nebo podvratná. Nejvýraznější z nich jsou pravděpodobně The Boys, kteří na superhrdiny nahlížejí jako na morálně zkorumpované celebrity schovávající se pod pláštíkem profesionálního korporátního marketingu. Přesto je tady pro ony "jiné" komiksy místa dost, a tak došlo i na adaptaci Invincible od Roberta Kirkmana, autora Živých mrtvých.

Mark Grayson je vcelku normální středoškolák, až na to, že jeho otec je Omni-Man, nejmocnější hrdina planety a místní analog Supermana. Když se otcovy schopnosti konečně projeví i u Marka, začnou spolu trénovat. Ale Mark, jenž si bez ostychu zvolí superhrdinské jméno Invincible, se bude muset do ostré akce většího měřítka pustit už dříve, než by se mu zamlouvalo.

První díl se rozjíždí poměrně pozvolna, tím spíš, že epizody nemají typickou dvaceti- až třicetiminutovou stopáž animovaných seriálů, ale plnokrevných čtyřicet až padesát minut. Mark chodí do školy, kde není nikým výjimečným, pak si s otcovou pomocí pomalu osvojuje nové schopnosti a osahává si práci kostýmovaného hrdiny… Seriál se zpočátku tváří docela normálně, až dokud nepřijde závěr prvního dílu a velice působivá scéna, jež v tomto ohledu diváka vyvede z omylu.

Hlasové obsazení táhne především charismatický J.K. Simmons, který mluví Omni-Mana, dále pak Walton Goggins jako obdoba Nicka Furyho. Milé intertextuální pomrknutí představuje, že vedle Stevena Yeuna v hlavní roli jsou ještě i vedlejší role všech členů místních „Avengers“ obsazeny herci z Kirkmanovy další adaptace, Walking Dead.

Animace přibližně odpovídá současnému standardu, nijak nad něj nevyčnívá, ale rozhodně ani neurazí. Kresba a design postav nabízí příležitostné vizuální vtípky jako když zdejší „Aquaman“ je skutečně napůl ryba nebo když postava Robota z mladé generace superhrdinů má na hlavě součástky, jež připomínají hipsterský culík. V akčních scénách se Invincible vcelku sympaticky nebojí krve a u fatalit neuhýbá kamerou ani je necenzuruje do úhledné sterility. Vcelku realisticky znázorňuje také škody, jaké napáchají souboje bytostí se schopnostmi v městské zástavbě. Zároveň se seriál neomezuje jen na zobrazení těchto následků, ale přímo je i tematizuje. Takže třeba Mark musí řešit tvrdou srážku iluzí s realitou, když zjišťuje, že nemůže zachránit každého civilistu a že skutečný boj je špinavější než v jeho oblíbených komiksech.

Invincible zkrátka nabízí ještě málo okoukaný pohled na superhrdinský subžánr, pokládá zajímavé otázky, a i když možná každého nechytne hned v prvních minutách, nejpozději po konci prvního dílu už diváka spolehlivě zaháčkuje.