Iveta Bartošová se zasněně dozpívala až ke své labutí písni formou posledního dílu ambiciózní minisérie. Ta se mimo počátků kariéry sahající od jednoho extrému k druhému zaměřuje hlavně na její vztah s Petrem Sepéšim, se svým okolím a zejména se sebou samotnou. První epizoda mě naplnila lehkým optimismem a byl jsem pln naděje, že trojdílná drobnokresba jedné z našich nejslavnějších zpěvaček naplní vysoko vyhnané ambice a udrží si laťku, kterou úvodní díl nastavil. Ale nestalo se. Ona ji dokonce přeskočila.

Vše, co jsem ze sebe vypsal v recenzi pilotu, platí pro zbytek série dvojnásob. Na přetřes se často dává Anna Fialová a Vojtěch Vodochodský v ústřední pěvecké a milenecké dvojici, ať už v pozitivním či negativním smyslu slova. Hany směrem k hereckým výkonům se však často opírají pouze o nevystihnutí fyzické podobnosti, což zde rozhodně není na místě. Nebojím se říct, že Fialová je v roli Bartošové vynikající a jedná se o jeden z nejlepších hereckých výkonů, který jsem v českém rybníčku za poslední roky viděl. Naivní pasivita a ustrašené psí oči jí neslezou z tváře téměř po celou dobu stopáže, čímž jsou však jen akcentovány chvíle, kdy Iveta přejde do protiútoku a začne prosazovat svoje zájmy v prostředí, v němž dosud byla jen šedou myškou a továrnou na peníze pro ziskuchtivé producenty. Proměna z uťápnuté holky z vesnice na sebevědomou umělkyni se zlatem ve tváři i v hrdle je výborná a obě polohy Fialová střídá s naprostým přehledem tak, aby působily uvěřitelně. Tento herecký přístup se náramně doplňuje s Vojtěchem Vodochodským jako Sepéšim, Ivetinou největší láskou i nemesis zároveň.

Jeho přehnané ambice a často až nepříjemná touha se prosadit na úkor psychických a emocionálních sil blonďaté zpěvačky působí patřičně nepatřičně a scény, kdy s Ivetou trénuje na klavír a ponižuje ji pro její nedokonalost, případně je konfrontován se svým nedostatečným talentem z úst čarokrásného Ladislava Štaidla alias Ondřeje Brzobohatého, jsou až překvapivě silné. V obou těchto scénách dochází k povedené gradaci napětí a manipulativní jednání, které se u Sepéšiho v těchto scénách projevuje, je předvedeno výborně. Díky tomu je zvýrazněno silné ústřední téma, které je středobodem vyprávění režiséra Michala Samira. Tím je již zmiňovaná konfrontace Ivetiných nevinných snah o to, stát se slavnou zpěvačkou a tendence okolí tyto snahy jen zneužívat.

Jasný záměr a pevná tvůrčí vize prostupují napříč všemi epizodami. Opakující se motivy, například Ivetino toužebné pozorování jiných zamilovaných párů či scény zahalené snovým mlžným oparem, pomáhají potřebné gradaci epizod z hlediska tématu. Režisér Michal Samir v mnoha rozhovorech tvrdil, že se na Ivetu nechce dívat jako na slavnou zpěvačku, ale jako na ženu se silným příběhem. Na její vztahy a jejich dopady je tak kladen mnohem větší důraz než na samotnou pěveckou kariéru, která je zde spíše prostředkem pro rozvedení tématu Ivety jako oběti okolí a vlastní zasněnosti. Právě snová atmosféra je pro sérii charakteristická, s rostoucím napětím mezi Bartošovou a Sepéšim se osvětlení jednotlivých scén vybarvuje do fantaskních barev osmdesátých let, fialové či modré přesvícení je tak čím dál intenzivnější. Ve chvíli, kdy však Petr Sepéši tragicky umírá, se dostavuje tvrdé vystřízlivění, barvy mizí a ustupují před strohým vybarvením, jako kdyby se Iveta doopravdy probudila ze snu.

Zlatá slavice je zde až tragickou postavou. I přes jednoznačné úspěchy trpí pod tíhou ambicí a neustálých manipulací svého okolí. Její dějový oblouk se však zdá býti dokončený ve chvíli, kdy se Iveta postaví na vlastní nohy a vzepře se Sepéšimu. Její první výraznější prosazování vlastních zájmů, které pokračuje ve velmi atmosférické scéně jejich společného koncertu, kde Iveta poprvé zpívá sama pod tíhou Sepéšiho závistivého pohledu, je však hned v zárodku utnuto Sepéšiho úmrtím. Právě ve chvíli, kdy se Iveta poprvé nadechuje k boji za vlastní zájmy, osud jí uštědří silnou ránu a jí nezbývá než se tak smířit s tím, že kdykoliv se postaví sama za sebe, dojde k neštěstí. Z Ivety se tak rázem opět stává ona ustrašená dívenka, která se s jedním kufrem vrací zpět domů.

Díky výhradnímu zaměření na postavy v některých chvílích série může ztrácet tempo a zasloužila by si prostříhat v hlušších pasážích. Michal Samir se nicméně neústupně drží své autorské vize a představuje Ivetu jako velmi živou a vrstevnatou postavu, tragičnost jejího příběhu a bulvarizace jeho vyústění je tak po sledování této minisérie ještě umocněno. A tyto pocity se nejspíš nedostavují naposledy, neboť si série nechává otevřený prostor pro případná pokračování. To naznačuje i prozatím beze smyslu působící dějová linka fanouška, u něhož se i přes vlastní manželství začíná projevovat posedlost Ivetou. Bez jakéhokoliv vyústění tedy v rámci tří dílů působí scény hlazení Ivetiny fotografie opravdu navíc a pokud si tvůrci nechávají otevřená vrátka pro další série, možná by bylo lepší tuto postavu představit až později.

I tak zůstávám v překvapení nad tím, jak se série povedla a jak silné emoce ve mně sledování Ivetina soužení působilo. S odstupem několika dní si stále v hlavě promítám některé scény a záměr, se kterým tvůrci do série šli, a to představit Ivetu jako živou bytost, nejen jako náplň titulků bulvárních plátků, se povedl. Při ohlášení série si mnozí, včetne mě, ťukali na čelo s tím, že není na místě se přiživovat na slavné zpěvačce, v jejíž smrti jistě hrála svou roli právě přehnaná medializace. Sérii se však povedlo k příběhu přistupovat s úctou a představit její život tak, jak by si to možná sama přála. 

---

Autor: Marek Mičke
Foto: Voyo Originál