Vzpomínáte na nového Daredevila? Jak by taky ne. Ikonicky ztvárněný záporák, výborné vedlejší postavy, skvělá znělka, odsýpající děj, parádní vizuál a hlavní hrdina, který nejprve prošel určitým vývojem a teprve potom nasadil masku a zachránil Hell's Kitchen. Jo, Daredevil byl super a už teď je jasné, že na konci roku bude mezi letošními kousky stát hodně vysoko. Pak jsme tu ale ještě pořád měli jeho nepřímé pokračování A.K.A. Jessicu Jones, která měla rozšířit toto seriálové univerzum zase trochu jiným směrem, představit nové charaktery a zároveň spolu s Lukem Cagem lehce načtrtnout, kam by se tak asi mohla budoucí týmovka Defenders ubírat. A zatímco vše co jsem napsal, do puntíku platí, samotné provedení mělo k mé divácké spokojenosti ve finále přece jenom daleko.

"Přála bych si tady mít Cenu Matky roku... abych Vás s ní mohla umlátit k smrti."Jessica Jones je cool. Tohle je jednoduše fakt, který tady chtě nechtě musel zaznít a já to radši napsal na začátek, abych vám teď mohl ve čtyřech následujících odstavcích vysvětlit, proč ale pouze tohle nestačí. Na začátku se s ní setkáváte jako s nevyrovnanou troskou, která v jednom kuse chlastá, všem kolem sebe nadává, nikoho si nepouští k tělu a jediné, co jí jde skutečně dobře, je to soukromé vyšetřování. No dobře, že to tvůrci prakticky od konce první epizody vezmou celé velmi doslovně a bez nějakých dalších výrazných případů se pustí do třinácti dílné osobní ságy o pomstě, kontrole a vyrovnávání se s minulostí, to ještě beru. Když pak ale příběh záměrně vyplní vatou, ke které se ještě navíc sami nestíhají vracet, do toho hlavní hrdince neumožní téměř žádný posun dál a nakonec to celé uzavřou tak obyčejným a předvídatelným koncem, je to už i na mě trochu moc.

Přitom úvod nebyl načtrnutý vůbec špatně. Narušená psychika, komplexy z dětství, problematický vztah s nevlastní sestrou, hodně sexu a přibývající počet mrtvol... no komu by se tohle nelíbilo? Jasně, už od začátku jsme Jessice museli odpouštět mírně nedotažené dialogy nebo nejasnou definici jejích schopností, které slábly a zesilovaly podle toho, jak si to situace žádala. Jenže všeho se musí s mírou. Postupně tu bohužel začal trpět úplně každý. Hlavní dvojice postav si nesla trauma z dětství, podobně tomu bylo v případě Jessičiny ségry, Luke se zase pro změnu smiřoval s mrtvou manželkou a ostatní tak nějak pikali prostě jenom za to, že se přichomítli Jessice a jejímu stalkerovi do cesty. Chyběla tomu rozmanitost. A jak epizody ubíhaly, chyběl tomu i řád. Některé zápletky tak vyústily kompletně do prázdna, jako třeba v případě ženy, která chtěla Jessicu zabít jenom proto, že má schopnosti. Přičemž si teď už vlastně ani nejsem jistý, zda bylo vůbec vysvětlené, jak na to přišla. No a jiné, které se sice nějakým způsobem rozvedly, ale k jejich rozumnému završení stejně nedošlo. Viz. speciální vojáci, klub anonymních obětí kilgravismu, rozvod Neovi ex-vyvolené atd. V případě vojáků se pochopitelně dá počítat s tím, že se k nim někdy v budoucnu vrátíme, jenže v rámci tohoto příběhu byla jejich linka spíš rušivá a nepodstatná. Nakonec se ten čas dal využít mnohem líp. Což mě přivádí k záporákovi.

Konečně se dostáváme k tomu pozitivnímu. Teda, skoro. Kilgrave musel znít na papíře výborně. Obsazení Davida Tennanta do této role pak navíc bylo vyloženě trefou do černého. Jenže jakmile máte v příběhu někoho, kdo dokáže kohokoliv kdykoliv ovládnout pouhým slovem, zaděláváte si automaticky na průšvih. V comicsovém světě je možné takřka cokoliv, všichni mají nějakou slabinu, každého ženou vlastní motivace, Kilgrave dostal od Jessicy kopačky a tak se z něj stal obsesivní maniak s násilnickými sklony. Beru. Jeho místy chaotické myšlenkové pochody a plány mi vlastně ani tak nevadily, protože byl jako postava načrtnutý tak dobře, že jsem jeho rozhodnutí nikdy nezpochybňoval. Problém tak nastal až ve finále, kdy bylo potřeba se s ním vypořádat. A to tak, že definitivně. Žádný proces, žádné vězení. Kilgrave si svůj rozsudek smrti podepsal svým způsobem sám, nicméně způsob, jakým si pro něj došel, byl jedním slovem odfláklý a k postavě mi nepasoval.

A tím se dostáváme k závěru. První řada Jessicy Jones není špatná. Není ale ani výborná. Je to prostě jen nadprůměrná podívaná se spoustou skvělých momentů a jejich celkem nekompromisních řešení, které vás mohou a nemusí zvednout tu a tam ze židle. Zároveň ale trpí slabým scénářem a dost možná ještě slabší režií, takže se zde tak trochu mrhá tématy, bitky nejsou nic moc, dialogy většinou nikam nevedou a po pár dnech budete mít problém si na cokoliv z toho vzpomenout. Jinými slovy je to z určitého pohledu rozhodně zklamání. Na druhou stranu, v bedně dnes asi moc zajímavějších ženských hrdinek nepotkáte, ze začátku si seriál drží výbornou atmosféru a na konci má zase celkem dobrý spád, přidejte libovou úvodní znělku a fakt, že pro fanoušky Marvelovského univerza je to povinnost a rázem máte seriál, který prostě stojí za to vidět. A když se vám přitom podaří přehlížet většinu jeho nedostatků, budete asi i spokojení.