Každý z osmi příběhů staví alespoň na jednom hvězdném jménu, postupně se zde objeví David Hewlett, F. Murray Abraham, Ben Barnes, Rupert Grint, Peter Weller či Andrew Lincoln. Některé epizody mají společné i téma, velkou roli v nich hrají různé závislosti a touhy, ale především se jedná o adaptace povídek hororových mistrů. Tedy, skutečný mistr je tu vlastně jenom jeden (a rovnou dvakrát), další jména u nás pravděpodobně nikdo nezná, takže vedle H. P. Lovecrafta či Henryho Kuttnera tu stojí například Michael Shea či Emily Carrol.

 

 

Všechny povídky se také můžou chlubit špičkovou výpravou, ve většině z nich parádně funguje také atmosféra a vizuál, ale tady hodně záleží také na tom, jak moc je na těchto aspektech konkrétní příběh vystaven. Ani z režijního a hereckého hlediska vlastně nemám co vytknout, nevadí ani hodinová stopáž. Pojďme se na tuhle osmičku krátce podívat jednotlivě. 

První příběh s výtečným Timem Blakem Nelsonem a fantastickou kamerou sice bezvadně pracuje s atmosférou (zejména ve druhé polovině), ale jinak je pro mě Položka 36 čistě v porovnání se zbytkem téměř nejslabší položkou celého obsahu. Docela dlouho ale trvá, než se historka o zadluženém chlápkovi a jeho tajemném sklepě rozjede, a i když na konci čelí opravdu nefalšovanému děsu, předtím je to docela nuda. Opakem jsou Hřbitovní krysy, mající jen něco přes půl hodiny života. Tady si sedlo všechno – výtečný David Hewlett, povedený scénář, kamera i výprava, a kromě toho je dobrodružství vykradače hrobů v podzemním labyrintu fakt povedená dobovka. Je to pochmurné, v tom nejlepším smyslu slova lovecraftovské, a navíc místy i docela příjemně vtipné. Rozhodně jeden z nejlepších dílů. 

Naprosto stejně mohu nazvat i Pitvu Salieriho. Totiž se Salierim. F. Murray Abraham, scénář Davida Goyera, sympatické hrátky s časem, detailní záběry pitvy, houstnoucí atmosféra a dvě zcela odlišné poloviny příběhu tvoří z hlediska scénáře a námětu asi to nejlepší, co tenhle seriál nabízí. Skutečná lahůdka s luxusní kamerou a v mnoha ohledech nezapomenutelným závěrem. Naopak příběh Mimo, který je jako jediný z celé osmičky nejvíc mimo, mě naopak velmi příjemně překvapil. Příběh o tom, jak (ne)zapadnout v kolektivu a jak se může vymstít sledování televize, je sice obecně hodnocen nejhůř, ale já to o něm říct nemohu. Bavil jsem se. Také v tomto případě byla sice stopáž lehce přepálená, ale stavba příběhu a jeho postupná (opravdu pomalá) gradace a směřování ke konci jsou opravdu velmi sympatické, takže jsem schopen odpustit i to trapné a zbytečně dlouhé ženské drbání a prakticky nulovou atmosféru. Díl, který ze všeho nejvíc vypadá, že vypadl z Příběhů ze záhrobí či z Věřte nevěřte. Což v žádném případě rozhodně není výtka.   

 

 

Rozhodně nejlepším příspěvkem vůbec je lovecraftovská adaptace Pickmanův model. Nejen, že se jedná o prozatím vůbec nejlepší lovecraftovskou adaptaci vůbec a povedlo se jí látku tohoto těžko uchopitelného autora výtečně ztvárnit, ale navíc je i věrná předloze, kterou sympaticky doplňuje novými prvky. Vizuálně je naprosto špičková – kostýmy, interiéry, exteriéry i herce v čele s Benem Barnesem, to vše je radost sledovat. Navíc je tu vynikající, mrazivá a místy opravdu znepokojivá atmosféra, která „krásně“ zhmotňuje divoké a fascinující představy pána z Providence. Tenhle kousek by bez problémů obstál jako samostatný projekt s celovečerní stopáží. 

Také následující příběh, Snění v domě čarodějnic, je adaptací tohoto stvořitele mýtu Cthulhu. Tahle dobovka s Ronaldem Weasleym, který zde pátrá po duchovi své sestry, je ve výsledku také docela fajn a nechybí jí hromada vizuálních nápadů. I tento příběh přinese mnoho zajímavých a strašidelných momentů, jako lovecraftovská adaptace je ale spíše (hodně) volnější a nechybí v něm dokonce až pohádkové momenty, těch je ale naštěstí málo. Překvapivě to ani není moc na škodu, jenže právě v těchto okamžicích epizoda působí jako příjemný film pro celou rodinu, a to by asi neměl. I tak jsem ale spokojen. 

 

 

Kde jsem se naopak až do třetí třetiny nebavil vůbec, je příběh sedmý, nazvaný Prohlídka. Bohatý podivín na své rozlehlé sídlo pozve čtyři hosty a slíbí jim zážitek. Bohužel klasická premisa zní lépe, než vypadá. Na začátku se všichni sjíždějí (nikoliv na místo, ale látkami) a nezajímavě tlachají (přestože o docela zajímavých věcech), ale vizuál je špičkový i tady, zejména samotný dům nadchne snad každého hororového fanouška. Závěr se ale pozitivně zvrhne v to nejlepší (rozuměj nejzvrácenější) z Davida Cronenberga a těch nejvíc monster dílů Akt X. Ale hlavně teda z toho Kanaďana. Sympatické finále ale bohužel zbytek dílu z průměru nevytáhne. 

Poslední díl odpovídá na otázku, kam zmizel Rick Grimes, když opustil svět Živých mrtvých. Oženil se a stal se ornitologem. Teď se se svou manželkou – též ornitoložkou – vydává do starého domu na samotě, který má nepříjemnou minulost. Jistě nepřekvapí, že zde straší a že tenhle rej duchů a Šum křídel (jak se příběh jmenuje) ovlivní život obou hlavních hrdinů. Inspirace Ženou v černém je více než zřejmá, jen výsledek je v tomto případě o něco méně zajímavý. Pořád velmi dobře natočený, pořád se skvělou atmosférou (jako duchařina je to skutečně povedené), a ačkoliv by ani v tomto případě neuškodilo výsledku nějaké to prokrácení (nudných a dlouhých pasáží je tu víc, než by se hodilo), výsledek mě velmi příjemně ukolébal (nikoliv nudou a nikoliv ke spánku), a tak i závěrečnou epizodu hodnotím pozitivně.

 

 

Výsledek tedy skutečně předčil veškerá má očekávání. Z řemeslného hlediska tady funguje snad všechno, osvědčení herci nezklamou a některé výsledné filmy vyloženě nadchnou. Podmínky hororového žánru jsou zde zvládnuty na výbornou a na své si tady přijde jak milovníci duchařin či klasických dobovek, tak uctívači nechutných výjevů. Del Toro tenhle svůj projekt zaštítil opravdu výborně a já si nedokážu představit, že by snad měl dopadnout lépe, zato mnohem hůř mohl vypadat úplně v klidu. Nezbývá než doufat, že si v případné druhé sérii mexický Hitchcock také sám něco zrežíruje. Třeba V horách šílenství. Dvoudílné. 

 

Autor: Tomáš Mysliveček