Americká touha remakeovat, rebootovat a vůbec jinak předělávat nezná mezí, protože vyždímat cizí dobrou ideu je vždycky jednodušší, než přijít s vlastní. Samotnou kapitolou v téhle bichli přešlapů jsou zámořské verze britských seriálů, které většinou končí dřív, než se rozjedou, a i tak dokáží naštvat pěknou řádku fandů originálu. Čas od času se však objeví výjimka, která se dokáže postavit na vlastní nohy a umně rozvést původní koncept do netušených rozměrů. Něco takového potom baví, dojímá, sbírá zasloužené ceny a vám pro jednou není líto, že se to drží na obrazovce sezónu za sezónou s koncem v nedohlednu. Nejzářnější příklad takové transformace? Jednoznačně americká verze Kanclu.

Při přenesení problémů jedné malé kanceláře z Británie do Ameriky totiž stáli nad NBC všichni svatí. Především tedy Ricky Gervais a Steve Merchant, tvůrci původního Kanclu, kteří se pod nový podepsali jako výkonní producenti. Pod jejich dohledem se dal dohromady neokoukaný ansámbl v čele s tehdejším „ferrellovským přicmrndávačem“ Stevem Carellem a seriál se rozjel neslavným obšlehnutím britské verze. Brzy se ale vydal vlastním směrem a výsledkem je jeden z nejlepších komediálních seriálů současnosti. Ehm, na čem že zakládám tohle tvrzení? Na to se teď podíváme podrobněji.

Kancl je jedním z nejvýraznějších příkladů seriálu, ve kterém je hlavní hrdina neskutečný idiot, ale byla by chyba ho kvůli tomu odsuzovat. Kolosální magor Michael Scott totiž není v Carellově podání někdo, koho byste měli soustavně chuť zabít, nýbrž jde o pečlivě vyprofilovanou postavu, jejíž chování má vždycky nějaký vyšší smysl. Problém je pouze v tom, že Michaelovy teorie a postupy, kterými je chce realizovat, jsou totálně mimo. Zatímco zoufale přemýšlíte, jak se mu podařilo dosáhnout pozice šéfa pobočky velké firmy, chodí po place a provádí největší myslitelné kraviny. Děsí a zesměšňuje zaměstnance, svolává meetingy, na kterých řeší absolutní nesmysly, a vůbec je pro své podřízené nesnesitelný. Fór je ale v tom, že se mu to samozřejmě nikdo neodváží říct, a většina Michaelových eskapád skončí díky nějakému zázraku šťastně. A vždycky když se ukáže, že to vlastně všechno myslel v dobrém, jen si vybral nejhorší možný způsob provedení, člověku nezbývá, než ho zas mít o něco radši.

Zahrát takhle těžkou postavu není zrovna procházka příslovečným růžovým sadem, je proto velké štěstí, že roli dostal zrovna Carell. Díky jeho nečekaným improvizacím, šíleným pokusům o parodování všeho možného a nekončící zásobě hlášek tak trapných, až jsou neskonale vtipné, je Michael Scott živoucím důkazem dokonalého splynutí herce a postavy. Po pár dílech už vám nikdo nevymluví, že Carell není tím mimózním dítětem, před kterým bere realita do zaječích. Jeho mistrné balancování na hranici nepříjemného a vlezlého blba, pod jehož maskou se ale skrývá chlápek s největším srdcem v širém okolí, je hnacím motorem celého seriálu, naštěstí však nejde zdaleka o to jediné, co může Kancl nabídnout.

Jakkoliv seriál v prvním plánu funguje jako nekonečný vodopád situačních gagů, v tom druhém přichází na řadu romantika. A ne jen tak ledajaká. Pokud byste hledali televizní pár, který dokáže jít ve stopách Rosse a Rachel, jsou jím rozhodně Jim a Pam. Sympatický obchoďák v podání Johna Krasinskiho a sekretářka Jenny Fischer postupem času přichází na to, že by se měli dát dohromady, jenže s Michaelem v dohledu a celou kanceláří za patami to není tak jednoduché. Vývoj jejich vztahu během dosavadních pěti sérií je krásnou ukázkou romance, která to může vzít pomalu, aniž by to působilo jako otravné natahování. A něčím tak dobře napsaným se může chlubit jen hrstka seriálů.

Jim a Pam sice dostávají dennodenně zabrat od Michaela, do celé téhle situace ale ještě ladně zapadá Dwight. Čtvrtá hlavní postava Kanclu je cílevědomý a nevypočitatelný maniak, který oproti Michaelovi stojí oběma nohama pevně v realitě (někdy až moc), to mu však nebrání škodit v podobném rozsahu. Rainn Wilson je druhým velkým objevem Kanclu a vždycky, když se Dwight rozhodne nějaký problém vyřešit svým nekompromisním stylem, můžete se vsadit, že výsledek jeho práce nenechá vaši bránici na pokoji. Ať už má na někoho něco vyhrabat, někomu něco zatajit, nebo jde jen o prosté psychické zdeptání cílové osoby. Mistr v oboru.

A pozadu koneckonců není ani zbytek hereckého osazenstva. Craig Robinson, později se připojivší Ed Helms a vlastně i všichni ostatní mají své neodolatelné momenty, díky kterým chystají Carellovi půdu pro další a další herecké etudy na téma „jsem blbec, ale myslím to upřímně.“ Kancl se nebojí prakticky žádných témat a ryje do všeho od rasismu po ekonomii, což je hodně odvážné vzhledem tomu, jakým stylem je natočený. Operuje totiž v žánru zvaném mockumentary, kde se do jednotlivých scén sází záběry z rozhovorů s postavami, které tak můžou právě ukázané události následně okomentovat. Člověk si navíc nikdy není jistý, nakolik postavy vnímají štáb, o kterém vědí, že je natáčí. Tohle ukotvení v realitě dává Kanclu rozměr „může se to stát i vám“, což z něj dělá ještě větší zábavu pro lidi, kteří mají s kancelářským životem vlastní zkušenosti.

I proto je trochu s podivem, že u nás Kancl nedosahuje slávy jiných komediálních seriálů. Možná se za to dá vinit specifický styl natáčení a hlavně humoru, který je založený na hledání východisek z trapných situacích a nesedne tak každému, ale právě běžící šestá série dokazuje, že existuje dost lidí, kteří si s touhle partou padli do noty. Už proto byste měli dát Kanclu šanci, jelikož při tak velkém počtu dílů neupadá stejně jako někteří jeho sitcomoví bratříčci, a přestože má výrazné vrcholy v druhé a páté sérii, výborně fungují i ty ostatní. Zkrátka lahůdka s výsadním postavením na seriálové scéně, bez jejíž znalosti nemůžete říct, že už jste od Amíků vyzkoušeli všechno a přijde vám to pořád na jedno brdo.