Jiří Strach točí kriminálku. Suchá věta, co dokáže hnout diváckým zájmem. Proč? Protože Strach umí ulít atmosféru jako málokdo a ty nejlepší televizní věci, co jsme v posledních letech s kolegy chválili do nebes, pocházeli od něj. Takže ještě jednou a teď už v minulém čase. Jiří Strach natočil kriminálku. A selhal. Bohužel.

 

Párek bruslařů najde u zamrzlého rybníku zavražděného politika. Na místo přijíždí kriminalista Michal Remeš (Jiří Langmajer) s kolegou Danem Grossmanem (Stanislav Majer) a docela to funguje. Oba působí obyčejně, leč sympaticky a zima leze za nehty jak divá. A s důvěrou k tvůrcům jsem náhle schopný odpustit i to, že mrtvola co má propíchnutou zadnici kůlem o šířce litrové petlahve, je probodnutá mečem a má být zmlácená jako žito, vypadá spíš jako modýlek z reklamy na Axe. Je to fajn a zajímá mě to. Jenomže pak přijede slovenská kolegyně Tamara Berkyová (Zuzana Kanócz bez dabingu) a celé to jde až obdivuhodně rychle do kopru.

Bože chraň, že bych se snad chtěl strefovat do Kanócz jako takové. To jen s příchodem její slovenské vyšetřovatelky přeroste rutinní kriminálka v mezinárodní konspiraci a lžíce sirupu se promění na rybí tuk. Zaprvé, scénárista Peter Hudský evidentně viděl švédsko-dánský Most a líbil se mu. A zadruhé, líbil se mu hodně. Vražda českého politika se totiž až neobyčejně podobá vraždě jedné slovenské roztahovačky a do čela seriálu se dostane Kanócz, co si až podezřele tyká s Aspergerovým syndromem, a nezadaný ťunťa Langmajer, který jí v jednom kuse kouká na zadek, ale bojí si říct. Chudák chlap.

Nepřiznanou podobnost charakterů i námětu zvládnu celkem snadno. Celkovou nepřehlednost Labyrintu ale ne. Z dvojité vraždy se stane náboženský komplot, sériové vraždění dle obrazu od Bosche, geniální pomsta bývalého trestance a tak dál. Děje a vedlejších postav je na sedm hodinových dílů přehršel a já to prostě nedal. Kór když začal Langmajer dedukovat v rozvitých větách typu: „Kovářová se potkala se Štefanem, zatímco Sandera byl doma,  Kamberský seděl na záchodě, Kovář pracoval na dílně a Rychtera tím pádem zrovna tloukl špačky“. Hudský dávkuje postavy a podzápletky a doufá, že tím dodá příběhu váhu. A já se zhruba od půlky v obsahu utopil a už mě nevylovili.

Labyrint paradoxně nejvíc funguje, když si na nic nehraje a servíruje ty nejmenší a nejmalichernější lidské příběhy. A tak mě nejvíc bavil vesnický policajt Vojtěcha Kotka, co se úsměvně, byť nesměšně snaží hrát na detektiva. Herecky pak všechny převyšuje Martin Zahálka, jehož trochu nablblý rozzuřený fotřík je snad jediná trochu barvitá postava v celém seriálu. Langmajerův Remeš? Nudný patron bez emocí. Majer a Kanócz? Na větší herecké výkony nemají v nahuštěném ději čas.

  

Ten, kdo mi tu ale drásal nervy non plus ultra byl šéf v podání Miroslava Donutila. Smysl jeho postavy v seriálu? Pitomě ječet na své podřízené, ať koukají makat a že na něj tlačí tisk. V roce 2015, postoosmdesátéosmé. I ta šéfová z Kobry 11 v saku s vycpávkami a tizianovou rtěnkou to zvládala s větší nonšalancí.

Směrem ke konci se navíc v Labyrintu začínají hromadit pěkně propečené WTF momenty. A ačkoliv mají převážně základ ve zbrklém scénáři, dovoluji si z nich vinit hlavně Stracha. Že je někdo takto zkušený a kvalitní nedokázal vychytat anebo mu dokonce připadaly v pořádku, je skoro námět na delší diskusi. Tak namátkou:

A vůbec, nepamatuji si, kdy jsem si u jakéhokoliv televizního či dokonce filmového produktu aktivně vyhledával, kdo je zodpovědný za tak příšerný a nehodící se hudební doprovod. Akční scéna? Rozverný motiv jak z filmu od Chaplina. Někdo jde v noci lesem? Temný, záhadný podkres, to kdyby vám náhodou nedošlo, že se máte bát.  Do Labyrintu navíc někdo koupil tu známou písničku od Hoziera, tedy tu temnou, drsnou, naléhavou věc známou z rádií. V seriálu je použita tuším třikrát a pokaždé, když se to nejméně hodí. A kór ve scéně, kdy Langmajer nahání po pražských barech svojí náctiletou dceru a do toho se opakuje ta procítěná prosba „Take Me To Church“, je další WTF moment na světě. Nevím, jak moc je za tohle všechno zodpovědný Ondřej Brzobohatý, ale aby byla hudba nejslabším článkem jinak podprůměrného seriálu, to už chce fest výkon.

  

Blbé je, že mě se už ani nechce pokračovat. Probírat, jak suše a bez emocí zatočí scénář s Majerem a Kanócz a jak samotné finále zadusilo i poslední naděje na civilní zakončení příběhu. Je tu toho prostě moc. Moc děje, moc náhod, moc podivností a celé se to bere znovu a zas moc a moc vážně. Takže do stejné latě k Vraždám v kruhu a do příště radím ubrat. A nejlépe se přilepit na Kotkovu postavu, jednu z mála jiskřiček sympatie v seriálu bez jiskry.