Ztraceni... v ději? Přestaňte si furt dokola stěžovat – a chtít od Lindelofa mysteriózní zázraky. Jasně, že se The Leftovers dají chápat. A dají se vlastně chápat úplně nádherně, když si konečně uvědomíte, že v jádru vážně nejde o dobrodružné získávání odpovědí na tajuplné otázky, neustále vyvstávající kolem hlavních hrdinů seriálu. Pozůstalí jsou trýznivou psychologickou sondou do propastí myslí, stižených nevysvětlitelnou globální pohromou. Cesta je zde cílem... Vítejte u makrorecenze 2. sezóny jedné z nejdůležitějších televizních show 21. století.

Jak to vidí Davies182:

Takhle okázale sem teda asi ještě nikdy s ničím blbě nemachroval, ale vem to čert. Jsem na sebe totiž zatraceně hrdej. Na to, že se mohu ohlédnout zpátky a říct si: chápu to! Pochopil jsem ve vší skromnosti, o co tvůrcům šlo, docvakla mi brutálně sarkastická pointa 2. řady, modlím se v další pokračování. Jenže pozor. Nehádám se, že jsou Pozůstalí vesměs tak komplikovaným (a po myšlenkové stránce neobsáhnutelným) příběhem, až si v nich vlastně každý najde to specifické vysvětlení, jaké vyhovuje jemu: jasně, určitě. Za mě holt ale Lindelof všechno sakra dobře uzavřel; u mě osobně mu tahle hazardní sázka na to, že budu v pobavení jen pořád kroutit hlavou a na konci v úžasu prozřu, vyšla. Od finiše jsem čekal akci, napětí a hlavně osudovou tragédii biblických rozměrů. A je super si uvědomit, že přesně tohle také Daviesovi oba scénáristé (Perotta) naservírovali. Možná v trochu jiné dramaturgické formě než ve kterou jsem doufal, ale nevadí. Vraťme se nicméně zpátky na začátek...

Na začátku téhle beze zbytku srdceryvné story byla první komornější sezóna, kterou – a teď odpovídám vícero lidem – rozhodně nelze ignorovat. Nikoli, pokud se v hypeovacím oparu chystáte ponořit pouze do letošního Miracleu a ignorovat městečko Mapleton. Nejen, že se nám totiž v Pozůstalých před rokem krásně vybarvily charaktery, kumulující katarze finále dvojky prostě bez prvního ročníku nefungují. Vůbec, a ani nemohou. Zas to magické slovo: pochopíte. Opravdu. Fanoušci se potutelně usmívají, Lindelofovi hateři tradičně nevěří a utíkají do diskuzí na MovieZone, nadávat na údajně katastrofálně zpraseného Ridleyho Promethea. Pokud vám k diváckému štěstí nestačí, že i jedna z největších slovenských spisovatelských ikon fantasy a historických románů o seriálu prohlásí, že se jedná o letošní vrchol televizní zábavy, tak potom Bůh s vámi.

The Leftovers se nikdy netajili se svými palčivými křesťanskými podtóny. Takže ano, je to příběh o víře. A je vyobrazen tak dramaticky vybroušeným vypravěčským stylem, až vám z něj v každé jedné epizodě spadne brada. Zatímco jiné seriálové story si povětšinou jen tak vesele vykračují v uzívaném televizním tempu a několikrát nám dokonce klidně předhodí i ryze nudné hodinové části, Pozůstalí na to jdou jinak. Každý díl zde má nefalšované příběhové vyvrcholení, každá minuta stopáže je dechberoucí kvalitativní slastí a má strašlivý smysl. Kevinova odysea za vlastní příčetnou myslí, zbavenou tíhy minulosti, připomíná spíše než papučovou kulturu promakaná hollywoodská dramata, která v kinech ke konci roku pravidelně soupeří o Oscary. A to je asi tak všechno, co bych chtěl k téhle audio-vizuální perle podotknout. Jestli se tu pode mnou do_Od ani Sam.Vimes alespoň matně nerozepíší o ději, máme asi na TVZone menší problém... (10/10) 

Jak to vidí do_Od:

Doháje. Tak už to vypadalo, že letos nebudu s žádným pokračováním tak spokojený, jak jsem po minulé sezóně doufal. Ta míra očekávání spolu se slibnými ukázkami a velkolepými plány tvůrců letos jednoduše narazila do zdi zvané realita a já byl po druhé sérii True Detective, či páté řadě Game of Thrones najednou paralyzován obavami, že nic už nebude tak dobré, jako dřív. Jenže pak přišel Damon Lindelof, dotáhl sebou duševně polámanou partu z Mapletonu, posadil je za volant směr Miracle a já po deseti epizodách říkám: Ano. Panebože ano!

Dovolím si teď pár věcí lehce přeskočit a rovnou se vám na začátek pokusím popsat, v čem pro mě spočívá hlavní rozdíl mezi první a druhou sérií letos všude tak chválených Pozůstalých. Je to, prosím famfáry, v jejích příběhu. Skutečně. Vizuální, hudební i režijní stránka je, jak už tomu bývá u HBO tradicí, naprosto perfektní. To samé se ale dalo říct i o první sérii a přesto se na ní nesnášelo zdaleka tolik chvály, jako letos. Logicky tedy zbývá příběh, který jak už jsem v počátečních recapech zmínil, konečně opustil předlohu a vydal se vlastní cestou. Její počátek přitom stále vychází z jádra celé show, tedy faktu, že dvě procenta lidské populace zmizelo a zbytek se s tím musí vyrovnat. Nicméně směr a především cíl této nové cesty už pochází kompletně z hlavy mistra Lindelofa. Ten samozřejmě čerpal inspiraci kudy chodil, ostatně rozhovorů na tohle téma poskytl v posledních týdnech hned několik, navíc na to nebyl sám a k dispozici měl rovnou celou místnost plnou scenáristů, důležité však je, že si podle jeho vlastních slov celý tvůrčí tým uvědomil, co na první řadě zase tolik nefungovalo a tak tentokrát dali dohromady podstatně souvislejší děj, který vyvolá maximálně takový počet otázek, který je zároveň schopný zodpovědět.

A co si budeme namlouvat, všichni máme rádi, když nám tu a tam někdo dá nějakou odpověď. Proto bylo letos tak zásadní, že i Kevin nebo Nora, John a další ztrápené duše, konečně nalezli nějaké odpovědi. Seriál udělal tzv. „full circle“ a v desáté epizodě vyvrcholil do jednoho z nejuspokojivějších konců, jakého jsme se v televizi za poslední dobu dočkali. A co víc? Každý dílek téhle skládačky byl naprosto zásadní a upřímně si nevzpomínám, kdy naposled jsem měl pocit, že nic z toho, co se na obrazovce odehrávalo, tam nebylo navíc.

Jinými slovy, Lindelof a vlastně všichni okolo, odvedli letos mistrovský kus práce a skutečně mě nenapadá příliš možností, jak by divákům mohli s takovýmhle seriálem vyjít ještě více vstříc. A to za sebou prosím pěkně máme epizodu, ve které se jedna z postav vydá do samotného Očistce! Božská komedie s hudbou Maxe Richtera? A on se někdo diví, že se mainstream nechytá? Pozůstalí jsou zcela unikátní televizní záležitostí, kterou buď budete milovat, nebo ji nepochopíte, nic mezi ale není. A tak je to vlastně v pořádku. Pokud mi totiž tenhle seriál něco dal, pak je to jistota, že v životě není třeba všechno chápat, hlavní je se na konci dne dostat domů. (10/10)

Jak to vidí Sam.Vimes:

Zatímco naši pozůstalí hrdinové oproti první řadě opustili město Mapleton ve prospěch národního parku Miracle, Damon Lindelof a Tom Perrotta opustili knižní předlohu vstříc originálním zápletkám. A až nečekaně hodně jim to prospívá. Bývalý šerif Kevin Garvey se tedy i s rodinou vydává do věhlasného Jardenu, města odkud onoho osudného 14. října nezmizel ani jediný muž, žena či dítě. Od příjezdu zde pak… žijí šťastně a spokojeně? Nedávali jste pozor, ústřední postavy si samozřejmě přivážejí spoustu svých vnitřních démonů a ani samotný Jarden není takový ráj na zemi, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Ve srovnání s první řadou je druhá série Leftovers kompaktnější a i když se hlavně v druhé polovině jednotlivé epizody namísto rovnoměrného střídání dějových linek soustřeďují na vybrané postavy, v samotném závěru se vše úhledně protne ve stejném čase a místě. I když se v průběhu řady kupí záhady, místy není jasné čí výpovědi věřit a občas ani co se to sakra děje, na konci se skoro všechno objasní. Ano, zdůrazňuji to hlavně pro ty, kteří o Lindelofovi tvrdí, že umí jen bezhlavě vršit záhady, ale už ne je uspokojivě vysvětlovat. Ale i kdyby, ono je to vlastně jedno. Leftovers nikdy nebyli a neměli být o tom, kam se poděla ta (ne)šťastná 2 % populace (ostatně, taky proto se to jmenuje Pozůstalí a ne Zmizelí, že). Zdaleka nejdůležitější jsou tady totiž emoce, které z obrazovky přímo prýští.

Před očima se nám odehrává zatraceně ambiciózní drama a můžu vás uklidnit, že se Lindelofovi a spol. pod rukama rozhodně nerozsype, ale přetaví v ryzí zlato. Herecky tu nemám komu co vytknout, můžu jen chválit výjimečné: Christopher Eccleston dokáže jaké to je věřit, Liv Tyler zvládne být i na svém menším prostoru okouzlující i děsivá a Justin Theroux jede na maximum – od zmatení ke vzteku, od zoufalství k odhodlání, do pekla a zpět. Skladatel Max Richter pak i tentokrát dokazuje, že tak jako on umí pracovat s hudbou a pocity jen málokdo. Tematicky se opět podíváme jak všemožně se dá vyrovnat s nepochopitelným (anebo taky nedá), co to znamená věřit a milovat a zabrousíme i na okraj života a smrti.

Druhá řada Pozůstalých zkrátka nabízí ideál všech pokračování – ty nejlepší elementy předchozí řady a eliminaci jejích chyb. Je osudová, intimní, vtahující i strhující a neodolatelná. Špička současných dramat na obrazovce i na plátně. (10/10)

Prostě #bingewatchingforlife aneb dvěma slovy: must see. O Pozůstalých se možná v rozmezí několika následujících měsíců stále nebude v globálním měřítku zaníceně hovořit, postupem let se ale v jejich širších souvislostech nebude plýtvat superlativy. To až je konečně uvidí mnohem více namlsaných lidí – v čele s KarlemR, dvorním kritickým Lindelofovým hejterem. Klidně si na to vsaďte.