60. léta, zakouřený bar v centru New Yorku

„Tak kterou si dnes odvedeš?“
„Dnes jedu za manželkou.“
„Takže chceš říct, že se ke slovu dostanou i ostatní?“
„Posluž si. Uvažoval jsem, že po Mad Manech zase napíšu nějaký kult, lidi na tu rubriku slyší.“
„Po Mad Manech? Nevykašlal ses na ně náhodou?“
„Prosím?“
„Měsíc jsi je sliboval, a nakonec z toho nic nebylo.“
„Cože? To nemůže být – to snad – vážně?“
„Přísahám na sukni támhle té zrzky.“
„To je moc pěkná sukně.“
„Takže je napíšeš?“
„Mám na výběr?“
„Ani ne.“
„V tom případě zavolej mé ženě, že dnes nedorazím.“
„Chceš říct dorazíš později, ne?“
„Ne.“

Zvedá se a odchází směrem k zrzce. Dnes bude spát manželka sama.

Každý dobrý příběh začíná flashbackem. Tenhle kult, další věci. Znáte to. Když už jsme ale v těch šedesátkách, co kdybychom tam rovnou zůstali a na pár řádcích si připomněli, proč jsou seriáloví Šílenci z Manhattanu dost možná nejstylovější seriál, jaký kdy zdobil televizní obrazovky. Dobré téma, říkáte? Jo, já vím.

Z Mad Menů (budu počešťovat, hodně, smiřte se s tím) se nestal instantní hit. Stejně jako to trvalo u Breaking Bad, trvalo to i tady. K seriálu se diváci hrnuli postupně a velkou zásluhu na tom dozajista nesl taky úspěšný start na cenách. První čtyři série si odnesly Emmy za nejlepší drama, což je celkem drsný achievment, obzvlášť v konkurenci, která na seriálovém poli v tom období působila. Na druhou stranu, ono se vlastně není, čemu moc divit.

Seriál o reklamních agentech, kteří za dne honí klienty, po nocích sukně, ráno pijí whisky, po obědě se oddávají spánku ve svých luxusně stylizovaných kancelářích a o víkendech navštěvují své manželky, které se jim mezitím na venkově starají o děti, byl jednoduše předurčen k úspěchu. Téma se muselo psát samo, chytře obsazeným hercům stačilo být jen děsně cool a vizuálně to pak ani nemuselo nijak vyrážet dech, protože jedinečně dekadentní atmosféra tohle bohatě vynahrazovala. A to nejlepší? Mohli jsme si připomenout, jak se žilo v době, kdy byl feminismus (a emancipace obecně) ještě stále v plenkách a ve světě díky tomu panoval relativní klid.

Samozřejmě to myslím jen z valné většiny vážně. Zatímco dnes dostanete vyhazov za to, že si veřejně povzdychnete nad tím, jak to ženy v IT mají těžké, protože se jim při vzdělávání nedostává tolik pozornosti, kolik by potřebovaly, dříve by se vám za podobný názor ostatní jen vysmáli. „Ženy a vzdělání? Ha, ten byl dobrej,“ řekli by. Feminismus bohužel otevřel dveře i otázkám, bez kterých bychom se zkrátka nejspíš obešli, na druhou stranu, odraz společnosti byl pro seriál zcela zásadní a v těch sedmi řadách logicky mohli tvůrci upozornit na mnohé. Samozřejmě pokud se budeme stále bavit o té dnešní rovnocennosti, nejen mezi muži a ženami, jsme na tom líp. To zase jo. Není to ale bez výhrad. Ostatně, to v životě není nic.

Seriózní debatu na tohle téma si však schovejme až do diskuze. Herce už jsem naťuknul, byl bych ale zatracený blázen, kdybych se k nim teď ještě na jeden odstavec nevrátil. Sestava Jon Hamm, John Slattery, Elisabeth Moss, January Jones, Christina Hendricks a vlastně i většina ostatních, méně známých herců, se zde proměnila ve zcela konkrétní archetypy, kterým jste v průběhu přicházeli čím dál tím víc (nebo u některých naopak míň) na chuť. S postupným rozkrýváním jejich životů pak přirozeně přišlo polidšťování a zbavování se těch šablon, díky čemuž vám jejich osudy byly všechno, jenom ne ukradené. Je to vyšší scenáristická, Mad Meni jsou ale ideálním příkladem, kdy něco podobného může fungovat. A kdo byl nejvíc cool, ptáte se? Rád bych řekl, že to bylo alespoň těsné, ono to vpravdě ale bylo naprosto jednoznačné.

Don Draper v podání Jona Hamma se pro mě stal synonymem odhodlaného, férového a neuvěřitelně charismatického muže s velkým M, který na první pohled nemá jedinou vadu. Opravdu působil dokonale po všech stránkách. O to víc vás to bolelo u srdíčka, když jste si uvědomili, že je ve skutečnosti zosobněním doby, která pomíjela. A stejně jako pomíjela ona, pomíjel i ten sebevědomý Don Draper. Hamm to ztvárnil perfektně a jestli z něj jednou nebude Batman, jakože nebude, tak už pravděpodobně lepší roli v životě nedostane. Auru samce, který uloví každou, na kterou si ukáže, si nicméně po skončení seriálu odnesl sebou, ve finále mu to tudíž asi tolik vadit nebude. Ale dost už toho čistě heterosexuálního slintání nad jednou z nejvýraznějších hlavních postav, jaká se kdy v seriálové historii objevila. It’s showtime.

Poznámka pro mě, January Jones si zaslouží vlastní článek. Žádný text. Jenom fotky. Asap.

Ano, na dámy se koukalo vskutku hezky. Dole najdete ještě mé oblíbené video, stejně jako jsem si neodpustil do textu schovat jeden senzační gif. Ony totiž promo materiály a vůbec obrazová část o tom celkovém stylu řeknou asi víc, než kdybych se to tu snažil nějakým způsobem popsat. To ale nevadí. Já mám totiž v záloze ještě jedno eso.

„What do women want?“
„Who cares.“

Tipujete správně. Kromě vymazlených scén totiž seriál oplývá také neskutečným množstvím senzačních mouder, kterých by se nestyděli ani literární klasici typu J. D. Salinger či Charles Bukowski. A to si sakra pište, že zrovna tihle dva by Dona Drapera žrali úplně stejným způsobem, jako já. Už si pomalu začínáte vytvářet v hlavě obrázek? Super. Děj bych do hloubky neřešil, vše podstatné víte, nebo si domyslíte. Zbytek je na vás, abyste nakoukali. Já už jen dodám, že jsem nikdy v životě nestřídal u jednoho seriálu tak intenzivní pocity radosti a totální deprese, jako právě tady. Souvisí to tak nějak se vším, co jsem zmínil výše. Je to jízda, je to pomalá jízda k ne úplně veselému konci. Má ale plno zastávek, ve kterých vám bude zatraceně dobře a na které budete ještě dlouho vzpomínat. Stejně jako na všechny ty milenky a reklamní slogany a nebojácnou Peggy, o které tak trochu celý ten seriál je, ale to si taky objevte sami, zkrátka – nic stylovějšího v televizi doposud nebylo, námitky nepřijímám, je to fakt, a tak to asi i zůstane. Víc k tomu nemám, kochejte se.