Když se řekne jméno Taylora Sheridana, většině seriálových nadšenců se ihned vybaví počiny plné drsných kovbojů, nesmlouvavých byznysmenů, krvavých konfliktů, vystřílených nábojnic a zejména hutné neowesternové atmosféry. A nyní k těmto často nekompromisním titulům přibyla nová sheridanovka, která snad ani nemůže být odlišnější. Hvězdný The Madison měl být původně dalším spin-offem do čím dál rozšířenějšího univerza Yellowstonu, tvůrčí tým se ale nakonec rozhodl novou rodinu Clyburnových ze světa nekompromisních rančerů vynechat. A vzhledem k poměrně odlišnému stylu novinky to dává perfektní smysl.

Ústřední postavou totiž tentokrát není žádný drsný rančer s koltem proklatě nízko u pasu či jiný drsňák, jenž je zvyklý chodit přes mrtvoly, ale „jen“ žena, která se vyrovnává s obří životní ztrátou. Stacy je postarší žena ze zámožné a vlivné rodiny žijící v New Yorku. Její manžel Preston ovšem rád tráví čas na samotě v malebné krajině Montany, kam jeho partnerka i dvě dcery s vnučkami odmítají jezdit. Preston a jeho bratr ale tragicky zemřou a život Stacy se otočí vzhůru nohama. Žena prožívá největší bolest svého života a se svými potomky musí kvůli pohřbu jet do daleké Montany. Zde zničená Stacy poznává místo, které její manžel miloval, a pomocí jeho deníků objevuje jeho naprosto novou stránku. Stacy však neví, jak se svým zármutkem bojovat, a nečekaná rána se začíná podepisovat na celé rodině.

Zatímco svět Yellowstonu stojí na komplexních intrikách, nekompromisních postavách a brutálních střetech, v Madisonu nic takového nečekejte. Je to pomalu plynoucí, hloubavé drama prodchnuté melancholií a vyrovnáváním se se ztrátou. Příběh je tu poměrně jednoduchý a obejde se bez šokujících zvratů, výrazně propracované zápletky či vyhrocených konfliktů; vlastně se odvíjí pouze od boje s bolestí a naprosté ztracenosti ústředních postav. I přesto v divákovi zanechávají zdejší scény často silnější emocionální stopu než výstřel z pušky a nesmlouvavé vyřizování účtů.

Už ve svých předchozích kouscích se Sheridan kromě westernu vracel i k dalšímu americkému žánru ze „starých časů“ – poctivému melodramatu. Už v seriálu 1923 s tímto žánrem jasně koketoval, v Madisonu se ovšem ke kouzlu romantizující podívané s potřebnou dávkou klišé vrací naplno. Máme tu nádherné scenérie malebné krajiny, správně vzletné proslovy a samozřejmě obří porci emocí, kterými nás Sheridan už od úvodního úmrtí zásobuje s pravidelnou kadencí.

Ano, máme tu i řadu klišé typu dokonale pohledných a charismatických kovbojů či policistů nebo zasněné pohledy do dáli, které by mohly evokovat prvoplánové seriály pro dámské publikum. Sheridan ale nikdy nesklouzne ke stoprocentnímu kýči, naopak umí tyto prvky využít k ještě většímu přilnutí k postavám a vytěžení stěžejních motivů seriálu. Už u svých předchozích kousků (např. Wind River) Sheridan jasně ukázal, jak důkladně a emotivně dokáže pracovat s lidským utrpením a naplno proniknout do nitra svých postav. V Madisonu tuto svou špičkovou scenáristickou disciplínu dopiloval do správně emocionální i dojímavé dokonalosti a společně s režisérkou Christinou Alexandrou Voros ji proměnil v podívanou, která musí v řadě pasáží dojmout i toho největšího cynika.

Hlavní postavy zde pronášejí těžké i přesné životní pravdy, atmosféra je správně komorní i melancholická a tvrdé životní lekce či boj se zármutkem tu mají drtivý i citlivý dopad. Sheridan zde ukazuje svou nezvykle křehkou stránku a do toho opět servíruje tu vizuálně nejpoutavější reklamu na Montanu, jakou si umíte představit. I přesto, že se zde vědomě pracuje s řadou klišé, umí být tvůrce po stránce psychologie a stěžejních témat důsledný a uvěřitelný a zarýt se divákovi pod kůži.

Nejedná se ovšem o žádnou instantní depresi, těžké životní momenty jsou tu promíchány i s řadou úsměvných a pohodovějších momentů. Ty divák dostává zejména díky zakomponování vděčné tradiční zápletky okolo rozmazlených boháčů přijíždějících do naprostého zapadákova či střetu starších a mladších generací. V těchto sekvencích je Sheridan místy až příliš přímočarý a černobílý, tyto prvky však dodávají melancholickému celku potřebný humor a lehkost, díky čemuž seriál nepůsobí až příliš ponuře a dokáže nejen dojmout, ale i pobavit.

Jak už to tak u sheridanovek bývá zvykem, i zde je silnou stránkou parádní casting, v němž dává renomovaný tvůrce velké herecké šance trochu zapadlým legendám. To se tentokrát týká zejména Michelle Pfeiffer, která zde předvádí herecký koncert v roli naprosto zlomené ženy, jež se snaží vyrovnat s nečekanou událostí a zároveň se vypořádat se svými dcerami, zatímco vnitřně je naprosto rozervanou a zničenou osobou, která neví, co si počít se svým smutkem i vztekem. Kurt Russell, jehož si dost užijeme v rámci flashbacků, dodává společně s Matthewem Foxem (toho je zde ale pohříchu málo) seriálu dostatek charismatu a i zbytek rodiny má mezi sebou výtečnou chemii.

Je proto škoda, že závěr první řady nepůsobí příliš jako finále s potřebnou emocionální katarzí, ale jen jako tradiční díl lákající na druhou polovinu řady. Těch výtečně napsaných dojemných a emocionálních momentů ovšem Madison nabízí tolik, že to divák tvůrcům snadno odpustí. Zároveň je jasné, že ne každému bude tento Sheridanův kousek sedět. Madison by od jeho předešlých počinů ani nemohl být odlišnější a na diváky toužící po drsných kovbojích bude až příliš komorní, civilní, soustředěnější a intimnější. Když se však na nečekaně citlivého Sheridana dokážete naladit, čeká vás vysoce pocitová a procítěná záležitost o lidském smutku, rozervaných duších či lásce k přírodě, která si i díky poctivé porci melodramatu snadno získá vaše divácké srdce.