Vytváření lokálního obsahu. Pro někoho možná složitý pojem, který se samozřejmě aplikuje hned v několika různých odvětvích, tady u nás ale myslíme způsob, jakým se kabelovky a nyní i streamovací služby pokouší pronikat na nové trhy a přinášet divákům v dané zemi speciálně uzpůsobený obsah, určený především pro ně. Cílem pak samozřejmě není nic jiného, než získávat nové odběratele, zákazníky, zkrátka a dobře generovat příjem. HBO u nás takhle úspěšně operuje už nějaký ten pátek a již brzy nám představí další z podobných projektů, kriminální minisérii zvanou Pustina. O té ale až jindy. Před pár dny totiž Netflix vyzkoušel něco podobného, pro změnu na francouzském trhu, když po více jak roční produkci vypustil do světa osm epizod nové politické série zvané Marseille, v hl. roli s Gérardem Depardieu. A já neměl nic lepšího na práci, než se s onou novinkou na osm hodin zavřít do malé modro-červeno-bílé místnosti bez oken, zato ale s televizí připojenou k internetu, abych vám ihned po dosledování mohl přinést pokud možno co nejčerstvější dojmy. A jak že to tedy dopadlo?

Připomeňte si seriál trailerem

Dopadlo to rozhodně jinak, než jak jsem čekal a v co jsem doufal. Příběh se točí okolo postaršího starosty Marseille (Depardieu), kterak je připraven vzdát se své pozice a být nahrazen svým někdejším chráněncem a pravou rukou, na první pohled charismatickým Lucasem Barresem (Benoît Magimel). Ten mu ale vzápětí ještě před skončením úvodního dílu bodne dýku do zad a překvapený starosta tak záhy zjistí, že vzdát se Marseille pro něj bude mnohem těžší, než původně čekal. Zní to dobře? To si k**** pište, že jo. O to víc k nepochopení je fakt, jakým způsobem se tvůrci (jsou to francouzi, takže to možná až tak k nepochopení nebude) rozhodli, že to celé odpískají a pošlou do kytek ještě dřív, než stihnete říct: „C'est quoi, ce bordel!“

Ne, osm let francouzštiny a stejně jsem postavám většinu času nerozuměl. Problém nastal, když mi jejich chování nepomohly vysvětlit ani anglické titulky a v tomhle případě už to rozhodně nebylo způsobeno jazykovou bariérou. Pokud bych měl být stručný, tak se tu každá z postav chová jako... hloupě. Některé jsou si toho vědomé a tak jim to můžete místy odpustit, jiné bohužel ne a mezi ně patří i hlavní postava celého seriálu, která působí ze všeho nejvíc zmateně a totálně mimo kontrolu všeho, co se kolem ní děje. Zapomeňte na Franka Underwooda, zapomeňte na Toma Kanea, Robert Taro v podání přerostlého Depardieuho je panák, kterému těch dvacet let šéfování nad tak problematickým městem, jako je Marseille, v životě neuvěříte. To ale nevadí, víte proč? Protože zhruba někdy od třetího dílu už kompletně ztratíte zájem o to, jak je celý scénář pitomý a nefunkční a místo toho se začnete bavit nad tím, jakým způsobem je tahle věc natočena. A když říkám bavit, myslím tím „mlátit hlavou o stůl dokud to nevysvětlitelně špatné záběrování kamer neskončí" bavit. Takhle moc bavit.

Bolest hlavy, křeče, ať už to skončíTak například během jednoho dialogu odehrávajícího se v kanceláři starosty se kamera nejprve z ničeho nic odzoomuje (zatímco postavy dále mluví, tudíž divák ztratí pozornost a začne se věnovat něčemu zcela jinému, než by v tomhle případě nejspíš asi měl) do rohu místnosti. Následuje střih a jste zpátky u stolu, tentokrát z profilu, nejprve mluví jedna postav, střih, druhá (stále je však vidíte z profilu, čímž režisér a potažmo i kameraman porušují veškerá základní pravidla, která u natáčení dialogů existují, což logicky vede k tomu, že celá scéna přestává fungovat a vypadá jako něco z filmového tábora vedeného čtrnáctiletým Jardou, který má fakt rád filmy, nejradši má Batmana a hned po něm Iron Mana a vy mu do toho máte přestat kecat, protože tomu vůbec nerozumíte) a tak dál, dokud rozhovor neskončí. O čem se postavy bavily? Jo, to bych taky rád věděl.

Podobných failů se tam bohužel opakuje víc a všimne si jich asi každý, kdo kdy zavadil o alespoň základní výklad filmové režie (nebo viděl alespoň jeden dobrý film v životě), já jimi ale nebudu dále ztrácet čas – ono by to beztak vydalo na samostatnou knížku a my se potřebujeme ještě zastavit u herců. Jak už jsem řekl, Depardieu se po většinu času tváří kompletně mimo, jako by snad ani nevěřil, že je ve Francii a někdo ho zase natáčí. Slavné to ale není ani u zbytku obsazení. Snad krom mladší generace, která se snaží si své postavy v rámci možností užívat, tu každý působí afektovaně, nahrošeně (nejsem si úplně jistý, jestli takové slovo existuje, pokud ovšem ne, hodlám si ho po této recenzi patentovat) a nezdravě sebejistě. Na druhou stranu, možná jsem teď popsal Francouze obecně. Kdo ví. Normálně přitom vůči Francii nic nemám. Naopak. A Marseille, Marseille je nádherná. Tenhle seriál je ale schopný vám zhnusit i to, když během záběrů na město z ptačího pohledu kamera rázem začne měnit perspektivu, spustí se ten odporný hudební podkres a vy jste zpátky u toho, jak někde někdo kráčí ve zpomaleném záběru, který vypadá jako kdyby vypadl z hudebního videoklipu čtrnáctiletého Jardy, kterak rapuje o Black Widow zatímco kráčí gangsta-stylem vedle potagované školní zdi. Takhle vážení, si představuji peklo.

Nicméně zpátky k pozitivům. V tomhle případě tedy spíš nikoli-negativům. Jak už jsem řekl, Francie je krásná země a prostředí Marseille chtě nechtě působí oproti jinde situovaným seriálům čerstvě a exoticky. Co se děje týče, celkem rychle to ubíhá, když vypnete mozek a pro jistotu si ho i vyndáte z hlavy, aby náhodou nedošlo k trvalému poškožení, tak vás to sledování pak ani příliš nepoznamená. Navíc je to postupem času tak blbá a do sebe zahleděná telenovela, až je to i trochu návykové. Díkybohu to však skončí dřív, než byste se nad sebou měli začít pomalu zamýšlet a to je důležité. Jako vše-jen-ne-autentická exkurze do Marseille a do nového žánru lokální tvorby to slupnete v cuku letu, jako cokoliv víc bych si ale být vámi dával pozor. 

Jestli se totiž ještě někdo podobně jako já těšil na evropský mix House of Cards a Bosse, tak se zkrátka neobtěžujte. Netflix natočil pouze veleprůměrnou telenovelu (klíčové slovo této recenze), ve které se sice šuká ve slow-motion za doprovodu těžce dramatických chorálů, postavy jsou ale asi tak hluboké, jako talíře na pizzu a celý děj je prostě jedno velké WTF za druhým. Těch osmi hodin sice nelituji, palec ale letí významně dolů a v žádném případě se k tomu nikdy nehodlám vracet, ani kdyby ve druhé řadě Depardieu zjistil, že to byl celé jenom zlý sen způsobený špatně stráveným divočákem a on byl zpátky roztažený na pohovce v Putinově paláci v kostýmu Obelixe a připravený na další photoshoot s nestárnoucím carem Ruské říše. A teď už mě někdo pusťte ven, začíná mi z té modré, červené a bílé hrabat!