Jsou seriály, jejichž odchod do televizního nebe nikdy nic nepřebolí. Když před několika lety s velkou slávou skončila sugestivní sonda do baltimorského podsvětí The Wire – Špína v Baltimoru, oplakalo mnoho fanoušků poslední klapku s tím, že nic podobně vtahujícího už snad na obrazovkách nevznikne. Naštěstí se ale mýlili. Tvůrčí sestava David Simon, Ed Burns a William F. Zorzi se na HBO časem ještě vrátila s perlami jako Generation Kill, Spiknutí proti Americe anebo epesním Najděte mi hrdinu s Oscarem Isaacem. A teď oceňovaní autoři vrací úder se vším všudy, ruku v ruce s novou peckou Město patří nám. Jak moc dobré to vlastně je?

Bystrému čtenáři už asi došlo, že dnes se superlativy šetřit nebude, a naopak. K záporům to v aktuální recenzi budou mít zkorumpovaný Jon Bernthal a jeho kolegové hodně daleko, a my se tak můžeme vrhnout na slovní výčet toho, proč je stylové Město patří nám tak šíleně fajn. Protože pokud se vám také hrozně moc stýskalo po The Wire, jehož záblesky geniality jsme naposledy spatřili v až fyzicky nepříjemném dramatu Show Me a Hero, tak mám výborné zprávy. Nový policejní epos od HBO Max si bere to nejlepší z obou výše zmíněných děl, a opět vypráví s nenuceností sobě vlastní nekompromisní příběh o tom, proč by v Baltimoru (ne)chtěl žít úplně každý. A zase u toho bude hromada drog, zbraní, pokřivených charakterů a byrokratických pletich.

Kniha spisovatele Justina Fentona, podle které celá minisérie vznikla, se inspirovala reálnou kauzou okolo jednotky Gun Trace Task Force (GTTF), jíž svého času velel svérázný Wayne Jenkins. Právě vůdcovská postava Jona Bernthala v té době působila jako magnet na všechny kolegy s policejním odznakem na prsou, kteří se vyznačovali vychýlenými miskami vah morální zodpovědnosti – jen to o sobě do určitého zlomového okamžiku nevěděli. Protože co je za začátku špatného na tom, přivlastnit si z hotovosti, zabavené kriminálníkům, nějakou tu stovečku? Anebo si na výplatní pásku připsat pár hodin přesčasů, jež ale strávíte po drsné šichtě v non-stop baru? Pak už se na sebe problémy nabalují jedna báseň. To vše v režii Reinalda Marcuse Greena, autora oscarového Krále Richarda s Willem Smithem.

Jednotka GTTF se brzy ocitne v hledáčku nejen státních složek a úředníčků, jimž něco smrdí na praktikách baltimorských strážců zákona. Tady se různí výpovědi svědků či obžalovaných, onde chybí pár kilo zabaveného kokainu, a támhle si náhodný kolemjdoucí stěžuje na policejní násilí. Divák tak brzy sleduje vyšponovanou dramatickou i akční naraci z obou stran barikád, což je v podstatě ústřední gró seriálu. Oba týmy totiž kopou za stejnou věc, a tou je svoboda a bezpečnost v jednom z největších amerických měst. Co se ovšem vykonávání spravedlnosti týče, na tuto problematiku už mají odlišné postavy jiný názor. Právě tady se odděluje zrno od plev a rodí se skvadra Mirků Dušínů proti morálně zaslepeným antihrdinům. Mezitím se ulice dále plní drogami, krev teče proudem, a soudní systém neví, po jakém případu sáhnout dřív.

Drsná autenticita ze špinavých předměstí, polorozpadlých policejních stanic nebo naleštěných kanceláří státních kurátorů si nicméně vybírá svou subjektivní diváckou daň v podobě laviny barvitých charakterů. Minisérii lze snadno vytknout přehršel jmen, ve kterých se dá jen těžko orientovat. Tomuto faktu navíc nepřidává ani zdánlivě nahodilý střih a epileptické střídání časových období. Scénář skáče do devadesátek a zpátky do nového milénia s razancí divoké policejní přestřelky, a občas je vážně na hlavu se v individuálních úsecích scén orientovat. Rádoby retro kamera, digitální zrno a příležitostný POV způsob natáčení následně dovršují pocity z jednotlivých epizod. Ty mohou leckdy být až psychedelického rázu. Tyto poznávací prvky seriálu by nicméně neměly být přítěží, pokud publiku v bedně už několik let chybí Jimmy McNulty, a má v ložnici na poličce sochu Idrise Elby s kvérem v ruce.

Město patří nám si od všech, kteří mu rádi zasvětí svůj čas před televizními obrazovkami, bere plnými hrstmi z faktoru soustředěnosti. Oplácí ale stejnou mincí, když skrze jednu z nejsugestivnějších minisérií poslední dekády servíruje pohnuté mikropříběhy hned několika svěže napsaných postav. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina – to by mohlo být ústředním mottem tohoto korupcí prolezlého majstrštyku. Pokud mohu mluvit za sebe, doporučuje se vtahující šestihodinový maraton všech epizod najednou. Právě tehdy o to více vynikne naléhavost, nevyhnutelná fatální osudovost i soudržnost celého díla. Pevně doufám, že David Simon se Zorzim s Burnsem ještě neřekli své poslední seriálové slovo.

---

Autor: Jan Šíma
Foto: HBO Max