Mívám odedávna potřebu využívat druhé odstavce k naťukávání děje. To abych představil postavy, herce, rozvíjel zápletku a rozbíjel pak jednotlivé nepěknosti. Ale ať dělám, co dělám, u Místo zločinu: Plzeň tohle nejde. Je zde mordparta vyšetřující vraždy v Plzni. A ve v ní Martin Stránský a Jan Zadražil, kteří tráví před kamerou nejvíc času ze všech. Howgh. O všem ostatním nedokážu erudovaně referovat, poněvadž jsem tvůrčí záměry nepochopil nebo spíše nemohl pochopit.

Zkusím vám to ale popsat. V prvním díle je představen detektiv Knapp (Martin Stránský) jako troska vydlabaná pivem. Jeho kámoš je kapitán Karas (Jan Zadražil), co se chová jako povýšený kokot. Řeší společně případ zavražděné paničky, kterou zakuchl jakýsi smrtonosný Plzeňák s maskou podobnou té z Vřískotu. Potud dobrý. Jenomže pak přijde druhý díl, třetí, čtvrtý… a pokaždé jako kdyby někdo zapnul restart. Nejenže tu neexistuje žádný všeobjímající příběh a postavy se nikam neposouvají, ale Zadražil se až na výjimky nechová jako ten kokot z prvního dílu, a Stránský již nepije jako žínka na tabuli. 

 

Co je snad ještě srandovnější, je zbytek ústřední partičky. Jakkoliv se postavy Stránského a Zadražila nijak nerozvíjí a naopak často popírají všechno, co o nich scénář do té doby vyžvejknul, mají v seriálu naprosto drtivou přednost před ostatními. Šéfové v podání Vladimíra Kratiny a Lukáše Vaculíka promluví za šest dílů asi deset vět. Dále je zde mladý policajt Vladimír Polívka, který řekne asi tři a půl, a Berenika Kohoutová, která nebýt posledního dílu, procedila by tak jednu. Jít o celovečerní film, vytušil bych, že tu někdo brutálním způsobem stříhal. V seriálu se tak ke dvěma bezpohlavním protagonistům přidávají další čtyři postavy, zašlápnuté jako vajgl. Kdo je hodný? Kdo je moula? A kdo šmejd? Ptám se a se steskem vzpomínám na Případy 1. oddělení.

  

Není sporu, že scénář k Místo zločinu: Plzeň je něco příšerného. A tentokrát mi ani nejde o jednotlivé kriminální případy. Ty jsou prostě jen rutinně nezajímavé a s dobrými postavami a slušnými dialogy by představovaly ten nejmenší problém. Jenomže ze svatého triptychu Vraždy v kruhu, Labyrint a Místo zločinu: Plzeň má plzeňská sága jednoznačně nejhorší přímou řeč. Hromadí se zde jakési bonmoty a nepovedené fóry, co narušují jinak úplně normální vážnou komunikaci. Tak třeba:

  

Smutné na tom všem je, že to má celé pod palcem kdysi jistý a kvalitu zaručující Jan Hřebejk. Jistě, většina mých výtek míří ke katastrofickému scénáři, přesto je vizuální požitek z jistě drahého produktu veřejnoprávní televize zcela minimální. A bohužel genius loci Plzně, jako výchozího bodu pro vznik tohoto seriálu, spočívá v hláškách, velmi nápadně zakomponovaných do dialogů. Někomu můžou větičky typu „ty vypadáš, jako kdyby tě právě vytáhli z Radbůzy“ a „já tě vodsud vystřelím, že poletíš až do Štruncáků“ připadat dostatečné. Mně ne. Kór, když, tím veškerá plzeňská složka ve filmu hasne. Přízvuky? Pražské. Jak jinak.

Ačkoliv se snažím v recenzi vykřesat z látky trochu WTF humoru, převládá v Místo zločinu: Plzeň především nezábava. Kromě Martina Stránského, kterému role vágusoidního policajta překvapivě svědčí, je všechno nudné a nezáživné až běda. Strach se v Labyrintu alespoň nebál akce. Hřebejk se zahleděl do severských kriminálek z počátku milénia a půl hodin po dvanácté se snaží dohnat svět. A když se přeci jen pokusí o akční scénu, působí to, jako kdyby se dva neherci napucli houbiček a snažili se v suterénu nemocnice najít umývárnu. Se podívejte.

 

 

I kvůli prachbídnému scénáři jde tedy o to nejhorší, pod co za celou svou kariéru Hřebejk přilepil své jméno. A ano, včetně toho nesmírně dementního filmu, ve kterém se Jiří Langmajer s Hynkem Čermákem šolíchají nahatými hýžděmi ve sprše.