Jeffrey Dahmer zabil mezi lety 1978 a 1991 celkem sedmnáct mladých chlapců a mužů. Předtím, než se na nich dosyta (ehm) vyřádil, je zdrogoval a většinu z nich bezbolestně uškrtil. Inu, a pak... některé části (většinou lebky) si občas nechal na památku svého činu, jiné části vyhodil do koše a na jiných si pošmáknul k večeři. Nesnesitelný zápach, který se linul z jeho bytu, vždy svedl na porouchanou ledničku a z nějakého záhadného důvodu mu to vždycky prošlo. Ale jak už to tak bývá, spravedlnost si cestu najde. Stačí, když se něco jednou či dvakrát nepovede, a stane se z vás celebrita s obrovským zástupem fanoušků...

Téma sériových vrahů je fascinující, vděčné a populární. Zpracování Dahmerova (1960–1994) příběhu se ujal Ryan Murphy, tvůrce Glee, American Horror Story či Feud a hromady dalších věcí různorodé kvality, jehož jméno je ovšem zárukou úspěchu prakticky vždy. Platí to i u nového desetidílného hitu Netflixu, v němž se titulní role ujal Murphyho dvorní herec Evan Peters? 

Já osobně to s Murphyho tvorbou mám všelijak, ale jsem obeznámen s většinou jeho projektů, a mohu tak potvrdit, že Dahmer je jednou z jeho nejlepších věcí. A to jsem se o ní dozvěděl až týden před premiérou, takže jsem ani neměl čas se těšit či netěšit. Ale ono je to takhle možná lepší, aspoň se z téhle parádní minisérie mohu radovat o to víc. A ne, nejsem duševně narušený psychopat. Tenhle seriál samozřejmě díky svému tématu není pro každého a jedinci s divočejší trávicí soustavou by jeho sledování rozhodně měli zvážit, jinak se může stát, že jim z téhle divoké kuchařské show bude pěkně blbě. Násilí, brutalita ani drsné scény tu sice (téměř) nejsou, ale serál to bohatě vynahrazuje na jiných věcech. A celou dobu u toho nezapomíná být velmi autentický.   

Ti odvážnější pak dostanou opravdu komplexní Dahmerův životopis a všechno, co vedlo k tomu, čím se stal. Před diváky se postupně skládá mozaika jeho nepříliš báječného dětství (jak už to tak u lidí s těmito koníčky bývá), dospívání, ale i prenatálního období. Tato část Jeffreyho života dává rčení "za vším hledej ženu" – v tomto případě matku – nový rozměr. Ačkoliv možná záleží, jak se na to díváte. Jenže problém je v tom, že Dahmer je sympaťák (sice trochu divný, ale kdo není, že?) a jeho táta taky. Představitel Lionela Dahmera, Richard Jenkins, je v roli oddaného a milující otce snad ještě lepší než Peters, hlavní hvězda show. Každá scéna, ve které jsou tihle dva spolu (a že je jich v každé epizodě požehnaně), je opravdová lahůdka. 

Lahůdkových věcí (nepočítáme-li samozřejmě Jeffreyho nebohé oběti) je tady ale naštěstí mnohem víc. Části, které by si zasloužily vidět odpadkový koš zevnitř, vlastně nenacházím. Casting se vydařil i u dalších důležitých postav. Jeffreyho matku ztvárňuje držitelka Zlatého glóbu Penelope Ann Miller, velkou pozornost na sebe strhává také výtečná Michael Learned, ztělesňující pro změnu Dahmerovu babičku Catherine. Moc bych se divil, kdyby tady nepadly žádné nominace a ceny. Minimálně u Peterse je to ale asi jistota.

Každičký dialog každého dílu je neuvěřitelně vtahující. Na ty se tady hraje především, asi nepřekvapí, že tempo je opravdu velice, velice pomalé. Ale vůbec to nevadí. Obojí totiž dohromady fantasticky funguje, takže lze říct vlastně jen to, že Dahmer vás... pohltí. Je velmi vtahující, nepříjemný a depresivní. Pokud máte podobná díla v oblibě, na setkání s ním nezapomenete. Pravda, to pozření ze začátku (možná) bude chvíli trvat, ale nejpozději v pátem díle se to všechno zlomí, pak už je to až do konce parádní jízda, v níž funguje naprosto všechno. První čtyři díly za svými následovníky přirozeně nijak nezaostávají, jen mohou působit jako takový (rozhodně nikoliv lehký) předkrm. Celkovému výsledku pomáhá i výborná kamera, znepokojivá hudba a temné prostředí Dahmerova bytu. Všechno dohromady pak tvoří skutečně silně intenzivní zážitek s nesmírně tísnivou atmosférou (která přece jen v druhé polovině – pro někoho naštěstí – poleví, ale to si žádá příběh). Na každý pád ale díky tomu všemu jde o jednu nejlepších věcí, kterou jsem letos viděl. 

Dahmer je zde vykreslen přesně tak, jaký patrně opravdu byl. Na jednu stranu odporný vrah sedmnácti lidí, na druhou stranu jako sympaťák s obrovskou podporou rodiny a velkým zástupem fanoušků z řad americké společnosti. Člověk, jehož Amerika snad až rovným dílem nenáviděla, ale i milovala. A rozhodně stojí za zamyšlení, jakým člověkem by byl dnes, kdyby ještě žil. Protože tahle myšlenka vám rozhodně bude hlodat v hlavě, jelikož Jeffreymu vlastně budete celou tu dobu fandit. A na konci zjistíte, že možná oprávněně. Těžko říct, tak už to se zlobivými hochy bývá.

Nicméně, pokud po této hostině budete žádat dezert (je více než pravděpodobné, že pokud vydržíte až do konce, tak ano), mám pro vás dobrou zprávu. Netflix už 7. října vypustí další sérii Rozhovorů s vrahem (Conversations with a Killer), v níž tentokrát bude vypovídat právě Jeffrey Dahmer. Možná vás ale ještě zajímá, jestli těch deset dílů není u Murphyho novinky moc. To může být samozřejmě velmi individuální, nicméně já ten pocit neměl ani jedinou vteřinu. Víc epizod už by bylo asi příliš, krátit by se asi taky dalo, ale těch deset částí je asi úplně akorát. Já byl fascinován každou z nich.  

---

Autor: Tomáš Mysliveček

Zdroj: Netflix