Nejspíš o tom plno z vás bude podezřívavě pochybovat, tahle recenze ale vážně nevznikla v reakci na nedávné Zlaté Glóby. Nepočkali jsme si líně na vítěze nejlepšího dramatu za rok 2015, nezapnuli Netflix a neřekli si: „Tak, a teď teprve je konečně ta správná chvíle!“. Ne, opravdu to nijak takhle nebylo. Maratón chváleného thrilleru Mr. Robot byl totiž minimálně mou osobou plánován dlouho nazpět, ale znáte to. Plány! Shodou okolností jsem se tudíž k seriálu dostal až o minulém víkendu během jediné bindž-vočingové neděle. Nuže? Jaký ten nezbedný hacker Malek tedy je?

Četl jsem před nějakou dobou výstižné pojednání o tom, jaké faktory ovlivňují subjektivní divácké názory. Vězte tedy, že se naše individuální hodnocení nejen seriálů, ale pochopitelně i filmů – a třeba i her a knih – odvíjejí od třech základních faktorů: jakou zrovna máte náladu, jaká byla vaše očekávání, a jaký máte vkus neboli preference. Vkus je záměrně až na posledním místě, a tato myšlenka rozhodně stojí za zamyšlení. Proč o ní ale píši? Od Mr. Robot jsem žádné zázraky nečekal (fakt) a náladu jsem měl v neděli bájovou (páč víkend). Přesto mi 1. řada nesedla. Já ale na(ne)štěstí okamžitě věděl, proč.

Vyplatí se divákovi víkendový maratón?V souvislosti se seriálem lze na internetu dohledat jedno poměrně viditelné heslo. Tím je vskutku nenápadné #fsociety. A protože jsem zrovna strašně ukecanej, tak bych si na tomto místě dovolil bez spoilerů osvětlit, co vlastně takové nevinné slovíčko ve světě Esmailova génia, tedy tvůrce show, znamená. S fsociety se hrozně dobře machruje. Mrknete na seriál, a budete jej najednou mít neustále na jazyku. Připadat si drsně, rebelsky a osvíceně. Magické fsociety totiž znamená, že se vám příčí konzumní společnost (ale nevíte to). Že opovrhujete svazujícími mantinely sociálního behaviorismu (ale nerozumíte jim). Nesnášíte komerci (je moc barevná). Jste hrdý geek ale nepřiznaný hipster (cože, nikdy?!). Ale hlavně že toužíte po revoluci. Chytnout se s ostatními za nos a společně zachránit skrz naskrz prohnilý a mocipány utlačovaný svět.

Kdykoliv musím do článku narobouvávat kecy o politice, nenávidím se za to. Za prvé jí úplně nerozumím, za druhé se všem při zmínění o ní dozajista protáčejí panenky a za třetí... je to prostě pitomá politika. Jenomže u sepisování dojmů z Mr. Robot by bylo hodně težké se podobnému tématu zcela vyhnout – zvlášť když je jím tento prodchnutý od úvodního monologu až po závěrečnou scénu. A tak tu tedy nakonec chtě nechtě musím uvést následující: seriál se bude pravděpodobněji více líbit všem těm, kteří spíše než k pravici tíhnou k poněkud levicovějším názorům. Nejen zákeřný kapitalismus zde totiž dostává těžce na prdel. Tak. Uf. Je to za náma, jedeme dál.

Tvůrce Glóbem oceněné show Sam Esmail bude určitě fajn člověk. O tom žádná. Jen se holt mohl při psaní hackerského scénáře trochu více krotit. Naši penězmi řízenou společnost zde totiž osobitě vykreslil jako rezolutně úpadkovou. Kterou je nyní nutno bez prodlení sabotovat. Hodit ji za hlavu a vrátit se zpátky do jeskyní, kde budou všichni šťastní, zdraví, a nebudou řešit podobné hovadiny jako jsou hypotéka, hladomor v Africe nebo třeba trestuhodně vydělávající marvelovky. Umně skrývaná filozofická linka „prachy jsou špatné“ se táhne napříč všemi epizodami a je vidět, že tu někdo chtěl hrozně nahlas něco říci. Což se mu i povedlo... Jenže to celé strašně ruší!

Seriál hodně baví, až příliš ale nutí k polemizování nad politikouTo se má tak. Mr. Robot je skvělým špionážním thrillerem, říznutým existenciálním dramatem. Je v něm akce, napětí i povedené twisty. Splašil hned dva výborného herce do hlavních rolí. Má neopakovatelný, šmakózně temný vizuál. Dá často vzpomenout na Dextera, páč Elliot taky rád chytá zlé lidi – akorát že přes fejsbůk. Seriál holt baví a baví hodně, protože se neustále hýbe kupředu. Navíc se v něm objevují bez přehánění čtyři největší televizní buchty za rok 2015 (zapomeňte na náš lednový žebříček), přičemž tu každá z nich dostane poměrně hodně prostoru. K čemu je ale zmlsanému divákovi po všech stránkách mistrovsky odvedený kus práce, když za ní stojí člověk s takto do očí bijícími osobními názory, vyhraněnými ad absurdum?

Jsem ochoten odpustit mému nedělnímu maratónu mnohé. Ale zdaleka ne vše. Ústřední zvrat, který chtěl být táákhle moc bububu až v samotném infarktovém finále, lze odhadnout už během pilotu. Komorní kulisy a děj jsou sem tam na škodu a prostředí se mění asi tak často, jako v Redfordově dramatické one-man-show Vše je ztraceno. Postav tu navíc také není zrovna mnoho, a možná i právě proto občas dialogy znějí (a leckteré vypjaté momentky vypadají), jako by je vymýšlelo dítě školkou povinné. Cítil jsem se pobaveně, někdy ale bohužel i trapně. U Dextera – finále nefinále – jsem alespoň nikdy nepochyboval nad zabijákovým chováním a morálním kodexem, zde ovšem ano. Když už se tedy nelze vyhnout onomu srovnávání.

Kvalitní příběh se pozná podle toho, zdali vás vývoj prezentovaných událostí donutí přemýšlet. Což se Mr. Robotovi (hezky česky) rozhodně upřít nedá. Nicméně stále platí, že u televize by se asi člověk měl i stejným dílem bavit, ne jen stále dokolečka dumat nad nesmrtelností politického chrousta. Až si budu chtít v duchu zapolemizovat nad skomírající světovou ekonomikou, koupím si raději vysokoškolská skripta. Obávám se, že ten Zlatý glób byl vlastně jen cenou za odvážnou myšlenku, nikoli provedení.