Zděšení. To je možná přesně ten pocit, který vás čeká, pokud si v souvislosti s netflixovským Narcos kliknete na jeho seriálovou kartu na ČSFD. Jak se mohla kolumbijská kriminálka z produkce USA tak rychle vyšvihnout před Pizzolattův Temný případ? Je tamější pětihvězdičkový hype od téměř všech uživatelů oprávněný? A jak je vůbec možné, že se tak ohromující slávou blýská hned po pár týdnech od premiéry seriál, v němž nepotkáte jediného známějšího herce? Sice nám to trochu trvalo, na TVZone už teď ale máme na všechny zmíněné otázky odpověď.

José Padilha je člověk, který před nějakými sedmi lety učaroval celému světu s jeho nekompromisní, drsnou kriminálkou Elitní jednotka. Režisér si v ní vzal na paškál trable okolo drogových dealerů v brazilské baště Rio de Janeira a nemazlil se tu jak s hlavními klaďasy, tak ani s vykulenými diváky, kterým předkládal jednu naturalisticky brutální scénu za druhou. Bylo to tenkrát, jako by se na chvíli opět vrátilo bezmezné nadšení z oceňovaného Města bohů: lidé si moc rádi připoměli, jaký to byl roku 2002 sugestivně nepříjemný zážitek, pohybovat se s kamerou v ulicích, kde vládnou strach a bezmoc, a kde smrt číhá na každém rohu.

Právě v odkazech na Elitní jednotku 1 a 2 se dost možná skrývá odpověď na otázku, co stojí za raketovým hypem Narcos na seriálových databázích. Sám Padilha sice natočil jen dvě první epizody z celkem desetidílného drogového netflixovského magnum opus, všem po něm následujícím režisérům ale ukázal jasný směr, kterým bylo nutné se za vidinou úspěchu ubírat. Dnes již tedy můžeme s neochvějnou jistotou říci, že tato sázka na mnohahodinové drama z kokainem zamořené Kolumbie populární stanici vyšla, a drogový král Pablo Escobar díky ní znovu vládne světovému zpravodajství – tedy tomu kulturnímu.

Strach, bezmoc a nevybíravá smrt číhají na každém rohuZe zjevných důvodů, popsaných výše, bych se tudíž nebál označit Narcos za seriálovou verzi nikdy nenatočené Elitní jednotky 3. Jen těžko lze nyní polemizovat nad tím, jaký osud by chválenou show stihl, pokud by se předplatitelé nedočkali všech deseti dílů naráz, a kdyby vyprávění Stevea Murphyho vycházelo s mučivými týdenními odstupy. Moc diváků, kteří si sledování Narcos rozdělili do několika dnů, po internetech na každý pád nenajdete, a všichni se shodují na tom, že je tahle strhující kriminalistická epopej spíše celistvým gigantickým filmem, který se doporučuje sejmou jediným odpoledním maratonem. Čím přesně tedy Pablo zavrtá do sedačky?

Hned na první pohled Narcos příjemně šokuje dobře známým stylem narace. To, co bylo tak děsně cool na Scorseseho Vlkovi z Wall Street nebo starších Mafiánech – tedy vyprávění z první osoby skrze švihácké voice-overy – hlásí sympatický comeback. Neznáte pozadí příběhu vyčůraného arcizločince Escobara? Fajn a tím lépe pro vás, takže si dodatečně ani nic moc nezjišťujte, nečtěte, negooglete a nikoho se vůbec na nic nevyptávejte. Nejdůležitější kladná figurka v patřičně dramatické story, detektiv Murphy, vás totiž milerád sám protáhne tolika zákoutími dějových uliček, až se vám z toho nadšením zamotá hlava. Nevěděl jsem nic a nyní vím mnoho – a nemám pocit, že by mi bylo lháno anebo podsouvána jakási zaujatá tvůrčí verze.

Neznámí herci dělají seriálu medvědí službu. Absence hvězdných tváří neodvádí pozornost od historicky uvěřitelného děje, akce a jiné adrenalinové berličky jsou do stopáže nenásilně roubovány tak, aby nijak nebránily zábavně-edukativnímu feelingu. Ten sice bude v mnoha případech čistě subjektivní, přesto se ale nelze ubránit tomu, že by promítání Narcos nejvíce slušelo učebně historie na Univerzitě Karlově: myšleno pochopitelně jako pozitivum. Kolik lidí má vlastně Escobar na svědomí? Šlo mu spíše o moc či o peníze? Proč choval tak divokou zášť ke všem svým nepřátelům? A vážně jsou po celé Kolumbii zahrabány barely s miliony pesos? Tohle učení je radost.

Zahoďte učebnice dějepisu a předplacujte NetflixDnes už opravdu nepotřebujeme nudné učebnice a ještě nudnější hodiny středoškolského dějepisu: máme Netflix a ostatní kabelové televize. Takové, které se nebojí ožehavých témat a scénářů bez příkas, aby bylo divákům s jasným poselstvím vzkázáno, že je třeba znát vše do nejmenších detailů, jakkoli mohou tyto být krvavé a nevhodné pro ty, kteří se štítí kruté reality a chodí po světě s růžovými brýlemi. Pokud to věrohodná stavba realistického příběhu vyžaduje, nešetří se v Narcos jinde tabuizovanými mrtvými dětmi, čerstvými zdechlinami anebo třeba politickými názory zabalenými do zpovědí, při nichž tuhne krev v žilách. V důsledku všudypřítomné prohnilé korupce Escobar přeci jen nedávno téměř ovládl Kolumbii, kteréžto reálie jsou zde divákovi servírovány s kadencí českého Škorpiona.

Dá se myslím spoléhat na fakt, že Narcos z onoho 5. místa nejlepších seriálů na ČSFD do konce roku zmizí. Možná nebude ani v první dvacítce, třeba se přesune až někam ke stovce. Těžko říci, jak se podobnému efektu diváckých očekávání říká, nicméně však platí, že přistoupíte-li ke kterémukoli vychvalovanému dílu s tím, že vás čeká dramatická jízda vašeho života, musíte pak od televize zákonitě odejít zklamáni.

Narcos nepotřebuje atakovat pozici Temného případu (je totiž vykreslením postav a také po atmosférické stránce na trochu nižším levelu), a nejde mu ani o žebříčkové sesazení animovaných Simpsonových. Je prostě neuvěřitelně svoje a nabízí nám napínavou, ničím nepřikrášlenou exkurzi do dusných kolumbijských pralesů a Medellínských ulic, kde se v minulém století nesmlouvavě obchodovalo s bílým práškem. Koukal jsem na ten seriál v neděli přes osm hodin a mám pocit, že to celé nemělo ani stopáž klasického celovečeráku.