Dokumenty z produkce Netflixu jsem si v poslední době docela oblíbil. Mají správný drajv, svůj typický moderní střih a většinou pochází od těch správných fandů, kteří však dokážou vzít látku za ten správný konec a prodat ji i naprostému laikovi. A zároveň dokážou naprosto nadchnout právě příznivce daného odvětví. Na dokumentární novinku High Score pojednávající o historii videoher jsem se proto, samozřejmě i z pozice hráče a nostalgika, docela těšil. Čekal jsem totiž sondu do vzniku legendárních her či konzolí, to vše v tom nejlepším geekovském hávu, jež ovšem zároveň zaujme i hrami tolik nepolíbené diváky. Jenže nakonec je to s Nejvyšším skóre bohužel malinko komplikovanější.

Tvůrci šestidílného projektu si totiž ukousli možná až příliš velké sousto a chtějí toho mnohdy pojmout daleko více, než kolik jim stopáž jednotlivých dílů dovolí. Pokud tedy doufáte, stejně jako já, v mrknutí se pod pokličku ikonickým hrám, budete možná trochu zklamáni. Těm se totiž novinka věnuje jen zčásti, a navíc je zpracování jednotlivých značek dosti nevyvážené. Zatímco takovému Sonicovi seriál věnuje aspoň deset minut, vznik Pac-Mana je odbytý celkem povrchní hláškou o chybějícím kousku pizzy. Autoři se totiž zaměřili na videoherní téma mnohem více ze široka, a kromě her a historie jednotlivých konzolí se podíváme např. i na nenápadné osoby a autory v zákulisí, herní kauzy či milníky, které proměnily svět her do podoby, jak je známe dnes. Což zní na papíře dobře, ve výsledku to ovšem tolik nefunguje a v některých dílech se tvůrcům koncept rozpadá pod rukama.

Po dramaturgické stránce totiž působí High Score často dost roztříštěně, skáče se od tématu k tématu, aby se pak scenáristé (často bez větší souvislosti) k tomu původnímu zase vrátili. Zejména úvodní dvě epizody pak kvůli tomu působí hodně zmateně, poslepovaně a nedrží příliš pohromadě. Také zaměření na neznámé osobnosti herního průmyslu úplně nevychází. V jistých případech se sice divák dozví řadu zajímavost a pozná osoby, jež si zde svůj prostor zajisté zaslouží. U mnoha z nich se ale jedná bohužel o dosti zbytečné odbočky a nikam nevedoucí slepé uličky. Motiv jednotlivých epizod nijak neprohlubují a ani mu nedodávají jiný úhel pohledu. Tyto osobní pohledy tu jsou spíš navíc a zabírají „místo“ událostem či hrám, jež by si zasloužily více prostoru.

Na druhou stranu, když už tvůrci vezmou nějaké téma za ten správný konec, je to dosti zábavná a zajímavá podívaná a např. konzolovou bitvu mezi Nintendem a Segou či vzestup násilných her jsem si docela užil. Po řemeslné stránce navíc není projektu moc co vytknout. Opět je zde totiž vidět, že Netflix dává i dokumentárním produkcím hodně štědrý rozpočet, a tak se mohli autoři dostatečně vyřádit. Nejvyšší skóre se proto může pochlubit hezkým vizuálem, v němž se střetává realita s herní animací, nechybějí ani vděčné 8-bitové sekvence či typická herní hudba. 

Po této stránce působí série velmi svěžím dojmem a většinou tyto vložky fungují velmi efektně. I přes řemeslné kvality a vizuální pozlátko jsem se však nemohl ubránit dojmu, že tvůrci brousí v mnoha aspektech a tématech zkrátka příliš po povrchu. Člověk by se často chtěl o mnoha věcech dozvědět více a podívat se více pod pokličku, jenže dokument se místo toho vrhne zase někam jinam a vy víte o tématu pouhé střípky. Jako prohlídka herními událostmi pro laiky je to dostačující, nadšenec ale zřejmě zůstane malinko neuspokojen.

High Score je svižnou dokumentární jednohubkou s hezkými vizuálními nápady, která hezky uteče a na zabití jednoho či dvou večerů je plně dostačující. Já ovšem nebudu zakrývat, že jsem čekal malinko víc. I přes všechny ty herní vizuální hrátky a náhledu do života mnoha videoherních person jsem se však nemohl ubránit dojmu, že projektu chybí to fanouškovské a geekovské zapálení, to správné srdíčko, jež mě potěšilo např. u Filmů našeho dětství. Nejvyšší skóre je tak spíše spotřební zábavou, která sice pro nepolíbené diváky asi splní účel, ale dalo se z ní vymáčknout podstatně více.