Představte si bednu. Nebo spíš krabici. Velkou papírovou krabici, zevnitř polepenou alobalem a spoustou dalších vychytávek. Vlezte dovnitř a pohodlně se usaďte. Právě se nacházíte v improvizovaném stroji času, kde stačí jen navolit čas, datum a místo a můžete se vydat kamkoliv do minulosti, kam si jen přejete. Fantazii se zde meze nekladou. Například můžete cestovat zpátky do Vídně před První světovou válkou, kde byste se pokusili býti Hitlerovi lepší mámou a láskyplně ho podporovali v jeho touze stát se respektovaným umělcem. Tím byste efektivně zabránili období temna, které pár let na to zhrzený Adolf přivolal a dnešní svět by byl zase o něco hezčí. Nebo byste se naopak vrátili v čase, kdy už byl Hitler u moci, pověděli mu, v čem udělal chybu a víceméně byste mu pomohli válku vyhrát, protože #whitelivesmatter a vy jste pokérovaná rasistická čubka, která z nějakého důvodu skončila v Litchfieldské věznici se spoustou dalších čubin a tohle je prostě jeden z dalších způsobů, jak jim otrávit zbytek dne. Je to jen na vás, kam se s vaším strojem času vydáte. Než se ale rozhodnete, pojďme si chvilku vyprávět o tom, jak se čtvrtá řada už bezmála kultovního seriálu Orange is the New Black opět senzačně povedla a proč si myslím, že z vás její sledování udělá lepšího člověka.

Bylo nebylo, existoval seriál, jeden z mála, který dokázal kombinovat humor a drama takovým způsobem, že to od začátku působilo pokaždé přirozeně, lidsky a nevtíravě. Vyprávěl přitom příběh krásné, inteligentní, krásné a zcela blonďaté slečny ve středních letech, která byla krásná a jmenovala se Piper. Piper skončila vě vězení kvůli tomu, že se během vejšky zapletla se špatnými lidmi, pro které dělala špatné věci. První řada se pak nesla v duchu seznamování s vězením jako takovým. Na povrchu to znamenalo různá pravidla, podrazy, které jsou v takovém vězení na běžném pořádku a v neposlední řadě také postavy, které vězení obývaly. Pod povrchem jsme zjišťovali, co vězení jako takové vlastně znamená, jak může lidi měnit a nebo naopak, nastavit zrcadlo jejich skutečné osobnosti. Jak totiž Piper sama v jednu chvíli říká: „Bojím se, že tady nejsem sama sebou. Taky se ale bojím, že jsem.“

"Bojím se, že tady nejsem sama sebou. Taky se ale bojím, že jsem."Ve druhé řadě jsme atmosférou i tónem maličko klesli a seriál se vydal mnohem temnější cestou, než jak tomu bylo doposud. Upozadil hlavní postavu a posvítil si na gangy, chování jednotlivců x chování skupin a především pracoval s rasovými stereotypy, které se tu pomocí čím dál tím lépe napsaných vedlejších postav snažil ukazovat z nových úhlů. A do jisté míry to fungovalo. Zároveň se ale také poprvé začalo trochu více tlačit na flashbacky, díky čemuž se část z nich zdála spíš otravná, než-li nezbytná.

Tenhle nešvar pak ve třetí řadě tvůrci ještě povýšili a dříve vynikající součást seriálu byla tou dobou takřka k nesnesení. To ale nebyl největší problém třetí řady. Tím byl nakonec její tón. Po temnější druhé sérii se totiž seriál snažil vydat zcela opačným směrem a mířil tak spíše na komediální rovinu, přičemž často zapomínal, že jeho nedílnou součástí ale bylo stále lidské drama. Tím pádem tak některé z postav sice získaly v určitých chvílích nový rozměr, příběh se ale lehce zasekl a až na samotnou Piper, kterou scenáristé touto dobou definitivně odsunuli na vedlejší koleje (na druhou stranu ji alespoň nechali rozjet vlastní byznys v Heisenbergovském duchu), se příliš mnoho charakterů nikam dále neposunulo. Vše zachraňovalo až poslední deset minut třetí řady, které slibovaly nejen novou zápletku a pořádný krok kupředu, zároveň ale napovídaly, že třetí série byla přece jen spíše takovým dezertem, předtím než dorazí hlavní chod. A to se s příchodem té čtvrté díkybohu potvrdilo.

Tónem totiž slavíme návrat k první řadě. Opět se tu tak střídá humor s napětím, přičemž první polovina série je spíše takovou odlehčenou gradací, plnou vyloženě vtipných, či spíše ironických situací, při kterých se rádi z plna hrdla zasmějete, která poté však nabere solidní obrátky a ve druhé polovině seriál začne nabízet jeden zničující obrázek za druhým, kterými vás pošle do kolen mnohem častěji, než byste čekali. Jasně, všechno zlé je k něčemu dobré. Občas je to „dobré“ ale zakopané tak hluboko, že chvíli trvá, než se k němu doberete. Mezitím si můžete třeba vybrečet malé jezírko nebo si vytisknout fotku jednoho z dozorců, nakreslit na ní malý terč a pak znovu popustit uzdu své fantazii. Možností je plno, pointa je, že všechny jsou super a všechny s vámy nějakým způsobem zamávají. 

Příběh přitom začíná přesně tam, kde jsme se s Litchfieldem rozloučili posledně. Většina vězeňkyň uprchla dírou v plotě a nyní se vesele koupe v nedalekém jezeře. Zatím ještě neví, že je zjevně plné chemického odpadu a kdejakého dalšího bordelu. Muhehe. Nevadí. Důležitější je, že postava Alex, bývalé lásky Piper, měla při vší své paranoie z minulé řady ve skutečnosti pravdu a její bývalý zaměstnavatel se jí skutečně pokouší zabít. Poslal za ní svého nájemného vraha a ten je nyní doslova pár vteřin od toho, aby Alex ve skleníku vedle vězeňské zahrádky uškrtil. Záhy ale dorazí jistá pomoc a namísto mrtvého vězně se budou muset vyděšené ženy vypořádat s mrtvým dozorcem. A tahle zápletka poté logicky definuje i zbytek celé série, především tedy její brutální konec.

Mimo to stále platí, že tvůrci už víceméně rezignovali na snahu točit seriál okolo jedné hlavní postavy. Místo toho dávají čím dál tím větší prostor všem dalším, bohužel / bohudík (záleží na kterou stranu se přikláníte, u mě to je pořád na blond) o něco lépe prokresleným postavám, které přece jen vypráví o něco zajímavější historky. Nicméně i přesto, že Piper hraje ve skrze druhé housle (vlastně možná právě díky tomu) funguje i jeden nečekaný dějový twist, který se, aniž bych příliš prozrazoval, točí okolo zformování jedné moc milé skupinky lidí a i díky němu je děj zas o něco svěžejší. Tentokrát je pointa v tom, že tvůrci umí i s malými kašpárky zahrát velké divadlo a nevím co bych dělal, neběžet ten seriál pod Netflixem a neumožňovat mi tak sledovat ono divadlo z první řady, v kuse a na jediný zátah. Asi bych brečel. Ale jinak a nebylo by to ani zdaleka tak roztomilé, jako když brečím u Armageddonu nebo třeba u Na Vlásku. Bylo by to smutné, jelikož seriál by do jisté míry ztratil na své kompaktnosti. Jo, ani takový Dům z Karet nebo Daredevil se v tomhle na Oranžovou nechytají. Pauzy tomu nesvědčí a pokud jste se někde zasekli, nedivím se, že se vám k tomu zpátky příliš nechce. Jasně, je to škoda, ale zároveň je to i pochopitelné. A to mě přivádí k další myšlence.

Orange is the New Black není seriál pro každého. Dokonce ani po dokonalé čtvrté řadě. Může se to tak klidně zdát, koneckonců, je přece o lidech, o jejich životech a o tom, jak musí parta lesbiček dělat maximum z toho mála, co se jim kvůli jejich vlastním chybám dostává. Ne každý ale něco takového vyhledává. Občas se prostě jen chcete bavit u sitcomu, nebo naopak geekovsky tetelit blahem u nějaké epické fantasy a podobné dramedie vás míjí. V tom případě, i přes všechny ty nepochybné kvality, kterými seriál oplývá, vám ho zkrátka nedokážu doporučit. Není to must-see. Není to ani žádná seriálová událost roku (tou bude až Westworld). To číselné hodnocení na konci můžete klidně ignorovat, není pro vás. A to je v pořádku.

V zásadě je to seriál pro fanoušky. A čtvrtá řada je sérii, která potěší jak ty spokojené, tak ty zklamané po té předchozí. Atmosférou se vracíme ke kořenům, flashbacky opět fungují, jsou zábavné, ale i opodstatněné a práce s postavami snad ještě nikdy v historii seriálu nebyla na takhle vysoké, především však vyvážené úrovni. A to včetně těch nových, kterých tedy taky není nijak málo. Se vším se zde pracuje s citem k látce. A vše je přitom naprosto živé a organické. Pokud bych to tedy měl vyjádřit číselně, první řada u mě byla za deset. Druhá za osm. Třetí pak za sedm a tahle –

P.S. po téhle řadě se dočkáme ještě minimálně dalších tří. Je tedy dost dobře možné, že seriál mezitím ještě na tu pomyslnou must-see metu nakonec i dosáhne. Bylo by to fajn.