Byl to jeden z nejambicióznějších televizních projektů nejen letošní sezóny. Steven Spielberg se dal dohromady s Tomem Hanksem, aby společnými silami produkovali další válečnou minisérii. Zkušeností přitom s podobnou produkcí měli kvanta, vždyť za sebou mají veleslavné Bratrstvo neohrožených a vlastně i Zachraňte vojína Ryana. Očekávání byla vysoká - válka v Pacifiku, to je nekonečné trápení vojáků uprostřed neprostupných džunglí, boj s vlhkostí, bahnem, všelijakými nemocemi a hlavně s nevyčerpatelným nepřítelem. Jak zmiňuje jedna z postav přímo v seriálu: Japončíci vydrží týden se sáčkem rýže a jedním kokosem, jejich odhodlanost vyhrát nezná mezí. Vrhnou se bezhlavě proti kulometnému hnízdu a nechají se hromadně postřílet. Jenže jak se jich zbavíte, zpoza stromů vyběhnou další. Zní to jako bytelný základ ke skvělému televiznímu seriálu, že? Chyba lávky.

O tom, kde přesně se stala chyba, se můžeme dlouho přít. Pacific má každopádně dost problémů na to, abyste jejich rozborem zabrali celou pivní seanci. Kde začít? U příběhu? Nedá se říct, že by Pacific postrádal nějakou nosnou dějovou linii, pokud ale - třeba zrovna nad tím pivem - budete někomu vyprávět, o čem že minisérie vlastně je, asi to bude monolog plný zdlouhavých "mmmmm" a "eeeee". Ano, válka, Spojené státy kosí bambusy na ostrovech uprostřed Pacifiku, aby ochromily Japonsko. Uprostřed téhle válečné zóny je pár vojáků, jejichž osudy by nás prý v určitý okamžik měly začít zajímat. Jenže ony nezačnou. a to je zřejmě klíčový problém. A jakmile se na něj začnou nabalovat všechny ostatní patálie, může z toho divák být jaksi nesvůj.

Spielberg s Hanksem se totiž rozhodli ke kroku, který možná na papíře zní zajímavě, v praxi už to s ním tak žhavé není: Obsadili hlavní role bandou neznámých tváří, jejichž přítomnost na obrazovce by nám prý neměla připomínat nějaké jejich starší televizní/filmové postavy. Pokud tedy zrovna vynecháte Josepha Mazzello, zrzavého chlapce, který utíkal před dinosaury v Jurském parku, máte v centru dění jednoho z nejdražších televizních projektů všech dob tváře, které vám nebudou nic říkat. Onen problém spočívá v tom, že vám nebudou nic říkat ani s přibývající stopáží. Osobně jsem si jméno ke konkrétní postavě nedokázal přířadit ani v posledním dílu a během prvních čtyř jsem často netušil, kdo je kdo.

V ten okamžik samozřejmě odpadají veškeré sympatie a nerodí se vytoužené emoce, jež by osudy vojáků měly v divákovi vzbuzovat. Sem tam někdo umře a nahradí ho další anonymní ksicht, se kterým se člověk dostatečně neseznámí, protože je to nudný obličej bez zajímavějšího hereckého projevu. Scénář nikterak nepomáhá, v Pacifiku se totiž dějí veškeré věci, které by se měly dít v každém válečném filmu/seriálu. Z hodného kluka se stane zlý kluk, poeta probruslí válkou díky intelektu, zlý kluk zůstane zlým klukem, jen si na něj časem zvyknete a přestanete ho nenávidět. Sympaťák se stane válečným hrdinou. Tenhle chytne vlka, tenhle kulku do hlavy, tomu šibne z deště a tak dále a tak dále. Jako by si scenáristé odškrtávali veškeré povinnosti, které jako tvůrci válečného projektu mají a zapomínali na to, že v podobných případech největší radost dělají různá překvapení, odbočky nebo prostě něco, co by Pacifik ozvláštnilo.

Přesto se nedá říct, že by seriál byl vyloženě špatný. Po řemeslné stránce se pochopitelně urodila naprosto parádní podívaná. Onen lidský rozměr tu ale chybí. S žádným válečným hrdinou se vyloženě nestotožníte, jejich osudy vám budou ukradené. Že je každá válka neosobní, plná bezejmenných figurek, rutiny a stereotypu? Jistě, dokonce to jde skvěle zapracovat do příběhu, Pacifik ale ladí trochu jiné noty než třeba Generation Kill a výsledná písnička je dost nudná.

Zmíněná řemeslná stránka pak seriál zachraňuje jen způli. Skvělá výprava, autentické exteriéry, relativně dobré triky... najdete tu zkrátka všechno, co se od tak drahého projektu očekává. Jen je škoda, že toho tvůrci neumějí lépe využít. Prvních několik dílů se vojáci prodírají džunglí, která je neskutečně trápí (vlhkost, hmyz, nemoci, nebezpečí za každým stromem...). V Pacifiku je to ale podané takovým stylem, že člověk vnímá jen pohyb figurek naprosto anonymním prostředím. Vojáci jdou sem, jdou tam, nic se neděje... Těžko si z těch pochůzek odnést něco víc, něco hlubšího - soucit s jejich utrpením, pochopení toho, jak dlouhé a fyzicky náročné takové pochody musely být, jak ohromný psychický tlak takové prostředí vytváří a tak podobně. My to víme a seriál nám to připomíná nezáživnou formou. Ani tyto klasické situace nikterak nedramatizuje - možná je naopak trivializuje.

Důkazem jsou černobílé archivní materiály, které se na začátku každé epizody objevují. Jsou autentické, atmosféra z nich dýchá neuvěřitelným způsobem. Během několika vteřin si člověk ony drastické podmínky uvědomí víc, než během zbytku celé epizody.

Tohle všechno jsou klíčové vlastnosti, které způsobily, že Pacifik není ani zdaleka onou nezapomenutelnou událostí, kterou od něj všichni čekali. Bratrstvo neohrožených nasadilo laťku příliš vysoko a Spielberg s Hanksem už nemají dost sil na to, aby ji znovu přeskočili. "Sladkou tečkou na závěr" téhle nudné a vyumělkované jízdy částí vojenské historie je naprosto zabitá poslední epizoda, která se na emoce nezmůže vůbec a z rozlučky s hlavními postavami udělá otravnou jízdu vlakem, z něhož postupně všichni vystupují. A kdybyste toho neměli dost, můžete si užít desetiminutovou titulkovou sekvenci, ve které ještě jednou defilují srovnávačky herců s jejich reálnými předobrazy (s trochou toho textu o zbytku jejich životů). Tenhle moment zabije zbytek dobrých vzpomínek na Pacifik, protože si nejspíš definitivně uvědomíte, že jste si z těch několika osudů a tváří nezapamatovali skoro žádnou.