K příběhu Pána much snad jen velmi stručně: během světové války se nad Pacifikem zřítí letadlo s anglickými civilisty. Zachrání se jen skupina chlapců, kteří si hned jednoho z nich, Ralpha, zvolí jako svého vůdce. Jeho zástupcem se pak stane Čuňas, tlustý hoch se silnými brýlemi. Jenomže je tu ještě jeden chlapec, Jack, který Ralphovi závidí a kolem kterého se postupně utvoří druhá parta trosečníků. A zatímco Ralph se snaží, aby jeho skupina žila na ostrově demokrakticky a co nejvíc podle pravidel civilizace (kterou v příběhu symbolizuje lastura), Jack se vydá opačnou cestou. Konflikty mezi oběma vůdci se postupně prohlubují, život na ostrově se vymkne veškeré kontrole a upadá, záchrana je v nedohlednu a vše směřuje k tragédii. A pak je tu samozřejmě ještě Pán much, příšera, která na ostrově žije a které se všichni bojí...  

 

 

O čtyřdílnou adaptaci, která se předlohy opravdu věrně drží, se postaral scenárista Jack Thorne, který pracoval na obou filmech s Enolou Holmesovou, na hitu Netflixu Adolescent, na skvělé minisérii o novinářském skandálu The Hack s Davidem Tennantem a Robertem Carlylem a především na vynikající seriálové adaptaci fantasy série Jeho temné esence. Pán much tak byl u muže, který bude podepsaný i pod chystaným čtyřfilmem o Beatles, ve velmi schopných rukou. A je toho mnohem a mnohem víc, co na seriálu lze pochválit. 

 

Odvyprávět příběh ve čtyřech dílech (každá z nich se jmenuje po čtyřech nejdůležitějších postavách - tedy po Čuňasovi, Jackovi, Simonovi a Ralphovi) bylo velmi moudré rozhodnutí. Delší by určitě být nemohl, zkrátit by se nicméně dal, ale právě ve čtyřech hodinových epizodách vše vynikne tak, jak má. Všechny myšlenky, změny charakterů i nálady na ostrově. Nic nechybí, výsledek nenudí a dá se velice snadno zvládnout na jeden zátah. Vše umocní i vskutku velkolepá výprava (scény z ostrova vznikaly v Malajsii), nádherný a zároveň velmi ohromující vizuál a vynikající režie Marca Mundena (Kvítek karmínový a bílý, Pod černou vlajkou), kterému se na obrazovku podařilo celý ten mrazivý a děsivý příběh převést znamenitě. A výrazně mu pomohli i dětští představitelé.  

 

 

Nejspíš nejlépe obsazený je Čuňas, kterého hraje David McKenna. Takhle dobře obsazenou dětskou roli (Čuňas je navíc v celém příběhu zdaleka nejrozumnější a nejchytřejší) jsem dlouho neviděl, tady tvůrci opravdu trefili jackpot. Naprosto vynikající je pak taky představitel Jacka, Lox Pratt. Jeho Draco Malfoy v novém traileru v jediném krátkém záběru lidem příliš nesedl, ale ti samí lidé nejspíš ještě neviděli Pána much, protože kdyby ano, věděli by, že je Draco v opravdu mimořádně dobrých rukou. Pratt si svou roli náramně vychitnal a je v ní mimořádně nepřijemný. Skvěle svou úlohu zvládl i představitel Simona Ike Talbut. Tahle postava sice pro příběh není na první pohled nijak zásadně důležitá, ale od začátku je u všech důležitých událostí a jeho osud (stejně jako Čuňasův) správně vezme za srdce. Jako na nejslabším článku se pak diváci (a já s nimi) shodují na Ralphovi, v podání Winstona Sawyerse. Osobně jsem s ním ale žádný zásadní problém neměl, roli jsem mu věřil. Jen jeho parťáci prostě jsou lepší a jeho herecký projev mezi nimi působí trochu nevýrazně, ale vzhledem k charakteru postavy mi to vlastně přišlo v pořádku. Jednotlivé epozody pak ve flashbacích představují epizody ze školního života jednotlivých chlapců, a i díky nim jsou herecké výkony ještě komplexnější a bez přehánění mimořádné. Dokonalou tečkou je pak pro ně samotný závěr příběhu, o něm ale není třeba cokoliv říkat. 

 

  

Čtyři hodiny jsou skutečně ideální stopáží pro výchozí materiál, který sice co do rozsahu nijak velký není, ale obsahově a myšlenkově je to přesně naopak. Tvůrcům seriálu se je díky pěknému rozsahu povedlo odvyprávět přesně tak, jak je potřeba - rozjezd je pomalejší (a neznalý jedinec by se díky němu mohl těšit na parádní dětské dobrodružství), ale příběh postupně graduje a atmosféra houstne v naprosto přesně požadovaném tempu. Divák dostává propracovanou a čím dál silnější podívanou, ze které by některým slabším povahám mohlo být třeba i nepříjemně (což mi ovšem přijde zcela žádoucí). A to nejenom díky hereckým výkonům a mimořádné mnohovrstevnaté síle původního materiálu, ale i díky tomu, jak si s tím poradil režisér. Třeba scény se samotným Pánem much divákovi v paměti opravdu nějakou dobu zůstanou. A nebudou ani zdaleka jediné. A když si pak uvědomíte, jak neuvěřitelně aktuální ten příběh pořád je, i tentokrát, stejně jako po dočtení knihy, se mrazení v zádech možná nevyhnete. Po téhle látce bych zkrátka Murdenovi přál nějaký pořádný biják, který by mohl poslat do kin. A pro herecké představitele víc zajímavých hereckých příležitostí (Prattovi zatím ne, ten už ji má). Silný seriálový rok tak nadále pokračuje a mně by vůbec nepřekvapilo, kdybych si na Pána much vzpomněl i v nějakém tom výročním žebříčku. 

 

Jedinou věcí, kterou si zpětně až zas tak neuvědomuji, je hudba, pod kterou je podepsána Kara Talve (Tatér z Osvětimi, Simpsonovi). Na tónech ze znělky sice dělal Hans Zimmer (na Harryho už se všichni moc těšíme), a ty jsou skvělé, nic dalšího mi ale nijak zásadněji neutkvělo. Ale tahle skutečnost nemá na výsledném hodnocení pražádný vliv. Důležité jsou tady jiné věci a ty fungují skvěle. A pokud snad máte právě před maturitou a (ne)chcete Pána much číst, tuto adaptaci můžu s klidným srdcem doporučit jako náhradu. S Goldingovou vrstevnatnou a myšlenkově bohatou předlohou si její tvůrci poradili náramně.