Kelsey Grammer, ve své době jeden z nejlépe placených herců, se vrací na televizní obrazovky. Vrací je asi špatné slovo, přece jen zářil v drama Boss. Jedná se tak alespoň o návrat ke komediálním kořenům. A jaké to jsou kořeny? No přeci ty, které ho pojí s postavou Frasiera Cranea. Nejznámějšího televizního psychiatra, který začínal v Na zdraví a nakonec si vybojoval vlastní seriál, jenž se na obrazovká držel jedenáct let. Povede se Grammerovi něco podobného i s Partners, anebo na to už nemá a potvrdí se, že dobrých sitcomů je jako šafránu?

Už se asi opakuji, ale sitcomům se v poslední době opravdu příliš nedaří, jsou snad nejčastěji škrtanou položkou v programu a najít něco vtipného a svěžího je téměř až nadlidský výkon. Stanice FX teď válí a v podstatě na co sáhne, to se povede. Vyšla jim sázka na klasický sitcom, nebo se v tom žánru ani FX nechytá? Hlavním tahákem u této podívané má být již zmiňovaný Kelsey Grammer a také Martin Lawrence. Oba jsou právníci, oba jsou naprosto odlišní a oba musí pod tíhou okolností spojit síly, aby se dostali ze složité životní situace. Naprosto základní a jednoduchá výchozí situace, z níž může vzniknout něco skvělého, nebo něco nekoukatelného. Partners po první epizodě vypadá spíše na to druhé.

Proč? Protože Partners v úvodu nenabídlo nic. Nic nového, nic zábavného, nic zajímavého, prostě jen další trapné fóry horečně podporované „laugh trackem“. Tohle by se ještě dalo překousnout, přece jen ne všechny kultovní seriály začaly hned na sto procent a potřebovaly nějaký ten čas, než se z nich stal ten klenot, který všichni milují. Ale tady to prostě nepůjde. Martin Lawrence je až příliš otravný a neschopný – a je jedno, jak dobrou postavu nebo dialogy byste mu napsaki. Neviděl jsem žádný jeho stand-up, ale tady je to tradiční Lawrence jak ho známe a dovedete si tak představit, jak bolestivá tahle zkoušenost může být.

Říkám si, jestli nejsem proti Martinu Lawrencovi příliš zaujatý, ale když se znovu podívám na některé scény z prvního dílu, tak se tyhle myšlenky rychle rozplynou. V jednu chvíli to je trochu zlomený, ale racionálně uvažující a v celku normální chlapík, jenž se odmítá spolčovat s bezpáteřním Braddockem. A hned vzápětí je z něj roztěkaný, pod svatým obrázkem rozklepaný ňouma. Takhle to nejde. Přepínat mezi dementem a rozumně smýšlejícím chlapem ve středních letech, jak to zrovna situace vyžaduje, prostě není možné.

Jakkoliv moc mám Kelseyho Grammera rád, tak ani jeho umění nedokáže vyvážit Lawrencovo
antiherectví, a tím alespoň trochu pozvednout úroveň Partners. A upřímně řečeno, zdá se mi, že i sám Grammer jede na půl plynu, protože tenhle člověk to dokáže pořádně rozbalit a naprosto nás vtáhnout do seriálu/filmu, ale role Allena Braddocka pro něj není žádnou výzvou a zvládl by ji jakýkoliv druhořadý patlal. Sice je skvělé opět slyšet Grammerův úžasný hlas, jenže pokud se něco v následujících dílech nezmění (vyhazov Lawrence zřejmě nehrozí), tak se pánové na televizních obrazovkách asi příliš neohřejí.