Česká televize jde s dobou a přichází s minisérií opírající se o těžce aktuální téma. Již Hřebejkovo Pozadí událostí se otíralo o bagatelizaci sexuálního násilí, nicméně s typicky Jarchovskovitým humorným pojetím. To vzalo za své v pár týdnů staré sérii s názvem Pět let, která se dívá na téma znásilnění optikou značně sterilnější s touhou po tíživějším dopadu na diváctvo. V té se mladá žena Tereza pět let od maturity na ulici náhodně setká s bývalým spolužákem Davidem. Jejich setkání po letech je značně nejisté a smrdí nuceným small talkem, Tereza odmítne pozvání na kafe a vzápětí se na její pracovní schůzce dozvídáme důvod onoho nepříjemného pocitu – David Terezu po maturitním večírku znásilnil.

Divákovi však není nic zjednodušováno. To, jak celý akt mezi dvojicí proběhl, se dozvídáme útržkovitě a postupně formou flashbacků. Zatímco tedy sledujeme Terezino procitnutí a snahu o vyřešení traumatu, které ji v minulosti potkalo, stejný prostor je věnován údajnému agresorovi a tomu, jak se vypořádá s obviněním, o němž nevíme, jestli je založeno na pravdě. Davidovi se postupně rozpadá vztah, sám neví, jak se s obviněním vypořádat a vše zatvrzele, přesto upřímně odmítá. Díky tomu série mohutně rozvíjí téma toho, jak extrémní dopady takové obvinění může mít. A v tom tkví kámen úrazu.

Sérii se daří silně demonstrovat ony psychické dopady, které potkávají oba hlavní aktéry. Jejich osobní vztahy s partnery i rodinou jsou těžce poznamenány, stejně tak sebedůvěra a náhled na sebe samotného či samotnou. Díky tomu, že až ke konci série se dozvíme, jak celá událost opravdu proběhla, a mezitím sledujeme obě strany stylem „půlka času Židům, půlka Hitlerovi“, je ale přehnaně akcentováno pro tuto sérii liché téma nebezpečnosti falešného obvinění na úkor toho, co se série snažila říci – znásilnění je traumatizující a nebezpečný hnus a na vině je vždy agresor. Nevyhnutelně se tak dostavuje dojem, že byť se série nebojí tnout do živého a na konci dochází k potřebnému sdělení, sama si pod sebou láme větev nechtěnou bagatelizací sexuálního násilí. Rovnoměrně rozložená pozornost mezi pachatele a oběť je optikou zajímavou a nevšední, v kontextu důležitého a stále málo pochopeného tématu znásilnění jde však o příliš tenký led, který rozmělňuje konečné sdělení. Mnozí chválí to, že pohled na znásilnění tu není podávan černobíle. Jenže znásilnění černobílé je. Máme tu oběť a máme tu pachatele. Série si mohla dovolit být v tomto přímější.

Tomu částečně přispívá i režijní pojetí, které sází na chladnou sterilitu. Tereza je představena jako nesympatická dívka, která ubližuje komukoli, kdo se s ní snaží navázat bližší vztah, zatímco David je ukazován jako poměrně sympatický hoch, který se nechtěně dostal do průšvihu. Režie si tímto okázale klade vysoké cíle kontroverzním pojetím, když Terezu neukazuje pouze jako utrápenou oběť, ale šrámy, které jí znásilnění zanechalo na duši, přetavuje právě do oné nesympatičnosti, uzavřenosti a neschopnosti navázat s někým intimnější vztah, přestože před samotným aktem je jasně patrné, že byla komunikativní dívkou. V tomto však dílo míří správným směrem, neboť právě takové dlouhodobé následky si oběti opravdu nosí. Zarytí takového dojmu pod kůži napomáhají i přesvědčivé přednesy doposud málo známých herců v hlavních rolích, Alžběty Malé a Samuela Tomana, kteří své nejednoduché party zvládli skvěle, stejně jako zbytek osazenstva. Vybočuje však role kožené vedoucí nakladatelství, která Terezu neustále s až hororovým úsměvem na rtech popostrkuje k tomu, aby svá traumata vepsala do knihy, z níž bude bezpochyby bestseller. Její karikaturní vyznění je v příběhu rušivé a paradoxně působí téměř jako hlavní záporačka, byť její snaha o zpeněžení Terezina traumatu je jistě amorální.

Neúdernost pravděpodobně zamýšleného sdělení je také posilněna leckdy zbytečnou natahovaností některých dějových linek. Celková délka série sahající k dvou a půl hodinám by si zasloužila prostříhání v odbočkách, které se plácají na místě a děj málokdy posouvají, například zmíněná snaha o napsání knihy, případně někdy až příliš dlouhé flashbacky, které opakují totéž sdělení. Celkově výrazný dopad celé série nicméně zůstává díky překvapivě silné scéně samotného aktu, jak se doopravdy odehrál. Strnutí Terezy, nehledění na jasné „Ne“ a zneužití situace jsou přesně ty faktory, které bohužel vycházejí z reality a o něž se opírá strašlivý pocit, který je v divákovi během scény vyvolán. V tom základním tedy série Pět let funguje – edukace. Připomenutí toho, že odmítnutí může zaznít i poté, co s námi daná osoba celý večer ostentativně flirtuje a souhlasí, že s námi stráví noc. A že při nedodržení těchto základních pravidel se znásilnění může dopustit i ten nejsympatičtěji vyhlížející člověk. V celkově odvážném pojetí tématu, o kterém je potřeba mluvit, však tvůrci zůstávají pouze na půli cesty i v rámci edukace. Rozřešení nepřijde. Hlavní postava neohlásí čin na policii, nevyhledá si terapeuta. Namísto toho se dočkáme jakési finální konfrontace a "vyříkání si" celé věci mezi postavami, čímž je však znovu onen silný dopad razantně zmírněn. Minisérie se tu tak nadechovala k něčemu velkému formou sdělení silných myšlenek, které nakonec zůstaly vyřčeny jen zpola.

 ---

Autor: Marek Mičke
Foto: Česká televize