Pro spoustu seriálových fanoušků je tvůrce Vince Gilligan génius. Ještě, aby ne, když vytvořil mistrovské dílo se jménem Perníkový táta (Breaking Bad) a pak na to navázal neméně úspěšným spin-offem Volejte Saula (Better Call Saul). Takže, když se objevila zprává, že tvoří nový orginální seriál pro streamovací platformu Apple, tak jsme všichni zpozornili a očekávali jsme velké věci. Jeho novinka Pluribus přitahovala spoustu pozornosti již od prvních trailerů, kvalitu prvních epizod pak vyzdvihoval prakticky celý internet. Jak Gilliganův nejambicióznější projekt podle jednotlivých členů naší redakce nakonec dopadl?

 Jak to vidí hroubek:

Osobně mohu říci, že jsem si seriál hodně užil, ale něco mi říká, že se najdou diváci, kteří budou hodně zklamáni. Jedno je ale jisté, Vince Gilligan vytvořil zajímavý a dost originální seriál, který je jednoznačně svůj a nejde divákovi na ruku. A to mi velmi imponuje. Úplně vidím, že kdyby Gilligan neměl takové jméno, jaké má, tak by ho nějaký producent donutil seriál přestříhat, nebo by mu do něho výrazně kecal. Naštěstí pro nás je Gilligan v pozici, kdy si může tvořit prakticky cokoliv a jakkoliv.

Je to trochu dvousečná zbraň. Tvůrčí a kreativní svoboda je úžasná věc, ale tvůrce nesmí zapomenout, že má pořád „nějaký závazek" ke svým divákům. Gilligan v Pluribusu rozehraje zajímavou hru s očekáváním. A tahle hra mě naprosto strhla a celou dobu jsem si říkal, jak bych se v dané situaci choval sám. Byl bych jako hlavní hrdinka a pokusil se zachránit svět, nebo bych si užíval jako pan Diabaté, či bych se přidal k většině? Samé filozofické otázky. A tady v těchto úvahách je seriál opravdu silný. Počinu se skvěle daří prodat různé myšlenky a otázky ohledně lidského bytí, sounáležitosti, etiky, sobectví, upřímnosti a také smyslu a významu lidské osobnosti. V tomto ohledu Gilligan vytvořil zajímavou směsici, která nutí diváka neustále přemýšlet o našem světě a tom, co znamená být svobodně uvažující lidská bytost. 

Gilligan říkal, že Pluribus tvořil a psal Rhee Seehorn na tělo. Chce, aby svět viděl, jak moc je Seehorn výborná herečka. A osobně si myslím, že se mu to povedlo. Seehorn si ukradla celý seriál pro sebe svým lidským a uvěřitelným výkonem. To, jak se přirozeně chová a jak prodává všechny své emoce, mi hodně sedlo. Karolina Wydra jí skvěle sekunduje a její herecký projev mi sedl. Obě herečky mají velmi krásnou chemii a parádně se doplňují. Největší problém seriálu je ten, že celý děj by se dal odvyprávět v pěti epizodách. Prakticky vše, co v první řadě vidíme, působí jako prolog pro následující děj. To opravdu důležité se začne dít v dalších řadách. Chápu, že tohle dost lidí naštve a zklame. Na druhou stranu něco podobného udělal Gilligan už s první řadou Breaking Bad, a jak to nakonec dopadlo. Já jsem spokojený a už teď s napětím vyhlížím druhou řadu. 8/10 

Jak to vidí filmfanouch: 

Pluribus je výrazným žánrovým odklonem v kariéře Vince Gilligana, který se po letech kriminálních příběhů vydává do oblasti pomalého, existenciálního sci-fi. Seriál se odehrává ve světě ovládaném kolektivní myslí, jež skrze rádiový signál vnucuje lidstvu pocit štěstí a spokojenosti. Už od začátku je jasné, že Gilligan nemíří k akční podívané, ale k introspektivnímu vyprávění, které klade důraz na atmosféru, postavy a nepříjemné otázky o svobodě, emocích a lidské identitě. Hlavní hrdinkou je Carol v podání Rhey Seehorn, jedna z posledních lidí imunních vůči vlivu kolektivní mysli. Zásadní je, že Carol není klasickou hrdinkou ani spasitelkou – naopak jde o vnitřně zlomenou, emocionálně vyčerpanou postavu, která se světem bojuje spíš pasivně než aktivně. Seriál tak sleduje apokalypsu výhradně její optikou a staví na kontrastu mezi uměle vnuceným štěstím většiny a její osobní bolestí, skepsí a odporem vůči systému.

Gilligan si dává na čas a volí pomalé tempo, které umožňuje postupně rozvíjet motivy, vztahy i tematické paralely. Kolektivní mysl zůstává záměrně ne zcela vysvětlená a funguje spíš jako metafora konformity, manipulace a ztráty individuality, případně jako odraz současných obav z technologické kontroly či umělé inteligence. Seriál občas koketuje s absurdnějšími momenty a nevyhne se lehké repetitivnosti, přesto si dokáže udržet napětí i divácký zájem. První série Pluribusu působí jako sebevědomý a promyšlený celek, který přesně ví, čím chce být. Opírá se o silný herecký výkon Seehorn, vysoké řemeslné kvality a jasnou autorskou vizi. I když některé dějové linie čekají na plné uzavření až v dalších sériích, už nyní je zřejmé, že jde o jeden z nejvýraznějších seriálů roku 2025 a o důkaz, že Gilligan dokáže být kreativní i mimo svět, který ho proslavil. 8/10

 Jak to vidí morbofry:

Vince Gilligan po dvojici seriálových hitů Breaking Bad a Better Call Saul přišel se sci-fi dramatem, jaké tu v takovéto podobě pravděpodobně ještě nebylo. Pluribus zdánlivě začíná jako další variace žánrové klasiky Invaze lupičů těl. Již na konci prvního dílu ale pochopíme, že tentokrát zřejmě dostaneme výraznou obměnu zajetého konceptu. Místo toho, aby mimozemská invaze, resp. šíření mimozemského viru, působila jako děsivé zlo (jak je v tomto subžánru obvyklé), se tvůrci snaží prezentovat ji přesně opačně. Jako zrod absolutní utopie postavené na kolektivním vědomí, kde všichni vědí vše a navzájem si se vším pomáhají. A zásadní problém s tím má zdánlivě pouze hlavní hrdinka v podobě vůči viru imunní cynické spisovatelky Carol, která nechce přijít o svou individualitu a vize nové dokonalé společnosti jí neimponuje už jen kvůli tomu, že byla lidstvu vnucena (v onom konfliktu skeptické Carol s usměvavými korektními dobráky mi Pluribus připomněl mého oblíbeného Demolition Mana).

A zpočátku je to velmi chytrá a svěží zábava. Nekoná se temná hororová sci-fi plná paranoie a hrůzyplných výjevů, ale spíš sociální satira, která budí mnoho lákavých otázek (příběhových i čistě filozofických). Nejlepší na tom je, že se tu Gilliganovi brilantně daří kombinovat a vyvažovat mnohdy velice vtipné černohumorné scény a momenty (minietuda s dronem a odpadky je komediální zlato) s těmi, které jsou velmi emotivní či neskutečně mrazivé, aniž by přitom byly explicitní nebo přehnaně vyhrocené (např. když se Carol dozví, kolika lidem na planetě nevědomky ublížila). A jednoznačnou výhrou je i představitelka Carol, herečka Rhea Seehorn, která se se svou sarkasmem prorostlou hrdinkou, která kromě velké osobní ztráty musí čelit hlavně bezprecedentním a často velice absurdním situacím, dokonale sžila už od první epizody. Potud super a jasné doporučení.

Výše zmíněná paráda však trvá zhruba jen do páté, maximálně šesté epizody. V poslední třetině totiž celý seriál znatelně zpomalí – dějově i tempem. Poslední (devátá) epizoda je sice uspokojivým vyvrcholením, které nabídne zajímavé zvraty a solidní (dočasné) završení Carolinina charakterového oblouku (a samozřejmě nutný cliffhanger k druhé sérii), minimálně ale sedmý a osmý díl jsou obsahově natolik vyprázdněné, že by je šlo bez větších problémů sestříhat do jednoho krátkého. Nebýt tohoto těžko pochopitelného natahování, nebylo by první řadě mnoho co vytknout. Na druhou jsem ale i tak dost zvědavý. 8/10

Autor: Pavel Hrubeš, Milan Rozšafný, Tomáš Bejvl, Roman Freiberg