Už si ani nepamatuji, kdy naposledy (a jestli vůbec) měla Česká televize tak povedený počátek roku. Jen pár týdnů poté, co všechny rekordy zbořil retro fenomén v podobě výtečných Devadesátek, nám totiž veřejnoprávní jednička naservírovala další silný titul, jenž sršel potenciální kvalitou a ambicemi na míle daleko. Minisérii Podezření se ostatně dostalo opravdové cti a nečekaného úspěchu ještě před svou premiérou, když byla uvedena na festivalu Berlinale. Asi vás proto nepřekvapí, že i tentokrát to na Jedničce vyšlo a Podezření se počítá mezi nejpůsobivější a nejmrazivější tuzemské minisérie poslední dekády.

Hlavní aktérkou příběhu je zdravotní sestřička Hana Kučerová, kterou byste asi v reálu potkat nechtěli. Je strohá, nepříjemná, nesympatická, nemá prakticky žádné přátele a s pacienty i se svým okolím zachází dost nevybíravě. Také vztah s její dospívající dcerou má do dokonalosti daleko. V nemocnici však při její službě dojde k záhadnému úmrtí a doktor Vaculík získá podezření, zda za smrtí pacientky nestojí právě Hana. Rozpoutá se kolotoč vyšetřování, po němž je obžalovaná z vraždy. A pouze u jedné to neskončí. Rozvíří se tím právnická a zejména mediální bouře, během níž mají všichni o její vině kvůli jejímu „zlému“ charakteru jasno ještě před samotným soudem. Vážně ale to, že je na lidi nepříjemná, znamená, že by mohla i vraždit?

Ano, jedná se o příběh podle skutečné události, který skýtá hodně témat, otázek a motivů. Máme tu sondu do nitra zdánlivě nesympatické osoby, otázku předsudků, mediální lynč či spor, v němž emoce a dojmy vítězí nad pravdou a nedostatkem důkazů. A je toho samozřejmě ještě mnohem víc. Minisérie všechny tyto linky prodává naprosto nekompromisním a suverénním způsobem, jenž se v tuzemské produkci zase tak často nevidí. Režie Michala Blaška nespoléhá na typické divácké propriety, vlastně jde často proti proudu českých seriálových zvyků. Jeho režie je správně tísnivá, mrazivá, nebojí se tnout do živého a díky pomalejšímu tempu či výtečné kameře zůstává i správně vtahující.

Ne, Podezření vážně není projekt, u něhož by vám bylo při sledování dobře. Blaško pak umí nejen výborně pracovat s napětím a budování nejistoty, ale také s ponurou atmosférou. Divácké depresi napomáhají také zvolené lokace a prostředí nemocnice. Zapomeňte na papundeklové a naleštěné seriály typu Ordinace či Modrý kód, tady se v oddělení následné péče servíruje špinavá a drsná realita, z níž vám opravdu nebude moc hezky. A jen to potvrzuje, jak umí Blaško jednotlivé propriety sebevědomě pospojovat do propracovaného celku.

Režisér ovšem na to rozhodně nebyl sám, měl totiž oporu v precizním scénáři, který dokázal s jednotlivými motivy a linkami pracovat pořádně do hloubky. A zejména dokázal naservírovat neskutečně prokreslené postavy, jimž se dostaneme zatraceně hluboko pod kůži. Což platí hlavně o postavě Hany Kučerové. Podezření je v tomto ohledu prakticky bezchybnou sondou do nitra člověka, u něhož víte, že byste s ním nevydrželi v místnosti ani minutu, ale i když vám to v jistých scénách dělá sakra těžké, stejně danou osobu začnete díky působivému scénáři chápat a povědomě jí držet palce. 

Parádní scenáristkou práci pak samozřejmě ještě podtrhuje takřka životní výkon Kláry Melíškové, jež se do komplikované role převtělila na sto procent a zaslouží si všechny myslitelné ceny. Novinka však naštěstí není pouze jejím hereckým koncertem, dalo by se totiž říci, že jde o jeden z nejlépe obsazených tuzemských projektů za dlouhou dobu. Máme tu totiž také jako vždy chirurgicky přesného Ivana Trojana, výborného a správně divácky vděčného právníka v podání Miroslava Hanuše a příjemně překvapila také skvělá Denisa Barešová v roli dcery.

Trochu tedy proto zamrzí, že minisérie si neudrží fenomenální formu do samotného konce a v závěrečné epizodě přeci jen trochu zakolísá. Samotný soud nebyl tak silný a intenzivní, jak jsem po předešlých dílech očekával, některé vedlejší linie malinko vyšumí do ztracena a úplně závěr mohl taky zanechat v divákovi výraznější dojem. Jenže to už je holt menší daň za vysoká očekávání a extrémní laťku, kterou tvůrci sami sobě po předchozích minutách nasadili.

I přes menší zaškobrtnutí ovšem Podezření zůstává jednou z nejvýraznějších českých minisérií posledních let. Je správně nepříjemná, deprimující, ale zároveň civilní a dokonale vtahující. Nasazení na festival Berlinale pak dává v tomto případě naprostý smysl. Jedná se totiž o projekt opravdu mezinárodních parametrů, jenž dokáže zaujmout i v (minimálně) evropské konkurenci. A já jsem strašně rád za to, že se Česká televize občas nebojí jít proti proudu a dává podobným kouskům šanci. Pokud by se totiž jednalo o film, zřejmě by na něj přišlo jen pár tisícovek lidí. V případě minisérie si však mohli tvůrci vychutnat více jak milionovou sledovanost a rezonování napříč společností. Tak dejte Podezření s mírným zpožděním šanci i vy. Jen málokterý domácí počin si to v poslední době zaslouží víc.