Lékařské seriály mají v současnosti u mnohých diváků asi takovou reputaci, jako jejich kriminální kolegové. Spíše než svěží a originální zábavu nabízejí několikrát viděnou rutinu, jež svými případy už příliš nenadchne a spíše se snaží oslovit dámské publikum všemožnými románky mezi doktory a půvabnými sestřičkami. Prostě žádná sláva, která sází na nudnou jistotu a slušné ratingy. Jenže vždy to naštěstí tak nebývalo a i zde by se našlo několik zářivých kousků. A jedním z těch nejlepším i po takřka dvaceti letech od premiéry zůstává televizní Pohotovost. Ta sice pro mnohé z tuzemských diváků asi pořád zůstane jen seriálem, jenž objevil George Clooneyho či “tou druhou Chicago Hope“, ve skutečnosti ovšem stále zůstává hodně adrenalinovou peckou, jež ani po letech příliš nestárne.

Ano, i zde samozřejmě najdete mnoho lékařských klišé, jimž se v tomto žánru již prakticky nevyhnete. Zároveň se ale tvůrcům v čele s Michaelem Crichtonem dařilo mnoha žánrovým nešvarům hezky vyhýbat. Zapomeňte na nějaký slzopudný útok na city, v němž se díváme jen na skutečné osudy a traumata hrdinných doktorů a jejich nespočet románků se sestřičkami. Pohotovost šla vždycky mnohem dál. Nabízela totiž téměř realistickou atmosféru chicagské nemocnice, kde zapeklité a mnohdy i reálné případy byly vždy na prvním místě. Ostatně, na nějaké zbytečné kecy tu často opravdu nebyl čas. V tamních nemocničních sálech se opravdu hrálo o každou vteřinu, postavy lítaly od jednoho pacienta k druhému a na řešení osobních věcí byl čas pouze při přejezdu na operační sál či podávání skalpelu. Doktoři zkrátka neměli kde vydechnout a díky parádní tvůrčí péči se tvůrcům se jejich hektický život podařilo přenést i na diváky.

Seriál si tak po většinu úctyhodných patnácti řad udržoval opravdu dech beroucí tempo a člověk se opravdu neměl ani kde nudit. Vznikla proto neskutečně napínavá a v jistých epizodách doslova adrenalinová podívaná, která doktorský žánr ždímala na maximum. Kromě výtečné atmosféry, díky níž měl divák pocit té největší autentičnosti, jsme se totiž mohli spolehnout i na výtečný scénář plný originálních nápadů a vyhrocených situací, v nichž se tvůrci mnohdy neštítili ani žánrových experimentů. Kdejaký kritik možná může nabídnout, že je až k pousmání, kolik tamní nemocnice zažila přestřelek, výbuchů a podobných katastrof. Při počtu nezapomenutelných a emotivních epizod, jež z toho vznikly, to však musí vadit málokomu.

I na osudy a vztahy početného nemocničního ansáblu tu ale samozřejmě dojde a hrají zde s přibývajícími sezónami čím dál větší roli. Jenže to opět díky pečlivému scenáristickému vedení vůbec nevadí. Pokud měli tvůrci kromě strhujících případů na něco talent, tak to bylo vytvoření desítky neskutečně zajímavých charakterů, jež si oblíbíte hodně rychle a jen tak vám nevypadnou z divácké mysli. A je celkem jedno, jestli se jedná o elitního doktora, půvabnou sestřičku, či jen člověka, co na recepci zvedal telefony. Počet interesantních postav za celých patnáct let existence seriálu je takřka obdivuhodný a ani v závěrečných sezónách v tomto lékařský megahit nijak nepolevuje.

Scenáristé se navíc mohli v tomto ohledu vždy spolehnout na neselhávající obsazení, které vždy hrálo na sto procent. Ano, běžní diváci si budou vždy pamatovat hlavně štramáka George. Měli jsme tu ovšem také neskutečného sympaťáka a jednoho z tahounů seriálu Noah Wyle, půvabnou Julianna Margulies, mojí soukromou oblíbenkyni Mauru Tierney či výtečného a fanoušky milovaného Anthony Edwardse, jehož odchod ze scény bude asi navždy patřit mezi nejemotivnější momenty televize. A to beze srandy. A takhle bych mohl pokračovat ještě dva odstavce. Pohotovost se navíc mohla pyšnit tak skvělou pověstí, že jsem často zavítalo i mnoho hvězd stříbrného plátna, které si zde mnohdy nezahrály jen malé štěky. Psychopat v podání Foresta Whitakera se tu tak objevoval celou sezónu, stejně jako malinko arogantní šéf v pohotovosti v podání Stanley Tucciho. A ani ti se mezi zdejším osazenstvem neztratili.

Ani doktorská klasika však samozřejmě není dokonalá a i doktoři z Chicaga se za svou úctyhodně dlouhou službu nevyhnuli slabším momentům a menšímu poklesu kvality. Mnoha lidem už například příliš nesedla nová generace lékařů, kteří se na scénu začali stěhovat po desáté sezóně. Já měl však k této partě možná paradoxně i malinko blíže, než k vyzdvihované původní sestavě. I v závěrečných letech zkrátka Pohotovost patřila do seriálového nadprůměru, o němž si současné žánrové kousky zaměřující se spíše na to, aby se v nemocnici díky propleteným vztahům každý vyspal s každým, mohou nechat jen zdát. Díky svému přístupu totiž zůstává Pohotovost i po letech nestárnoucí klasikou, která má pořád co nabídnout.