Žánr parodie na tom není v posledních letech zrovna nejlépe. Všechny trapné americké pokusy vycházejí z dílny bratrů Wayansů nebo ďábelského dua Friedberg/ Seltzer a jejich nejlepší představa o humoru je nechat spadnout na Iron Mana krávu. Při sledování těchto marných pokusů tak člověk spíše začne přemýšlet nad kreativním způsobem spáchání sebevraždy, než aby se dobře pobavil. Zachránit skomírající žánr tak musí opět Britové, konkrétně televize Sky 1. Ta ve spolupráci se zkušeným tvůrcem Charliem Brookerem připravila dvojdílnou minisérii, ve které se bláznivým humorem opravdu nešetří.

Hlavním hrdinou seriálu A Touch of Cloth, do češtiny celkem nesmyslně přeloženého jako Pro strach naděláno, je životem zkušený detektiv Jack Cloth. Ten po tragické smrti své manželky tráví většinu času nad sklenkou alkoholu nebo vyšetřováním závažných případů. Nyní však získává novou parťačku Anne Oldman, se kterou musí hned na začátku spolupráce dopadnout sériového vraha, který ohrožuje město City of Town. Námět jako pro klasickou britskou detektivku typu Luther či Wallander, říkáte si. Jenže už po prvních minutách, kdy místním zabijákům hraje hity nonstop rádio pro masové vrahy a John Hannah se ve výborných úvodních titulcích snaží překonat rekord v množství kamenných ksichtů za sekundu, musí být všem divákům jasné, že Touch of Cloth si bude právě z těchto kriminálek dělat největší legraci. Samozřejmě však nezůstane jenom u nich a tvůrci si vezmou do parády celý milovaný žánr.

První podobný film, který divákovi přijde na mysl, je bezpochyby Bláznivá střela. Právě této filmové sérii se svým stylem a smrští humoru přibližuje nový ostrovní projekt nejvíce. Ani tvůrci britské parodie totiž nenechali na kriminálním žánru niť suchou, berou si na paškál jeho všemožná klišé a převedou ho v cosi šíleně vtipného. Celé je to navíc podpořeno výborným hereckým obsazením, které i při pronášení těch v dobrém smyslu sebeblbějších hlášek zachová naprosto kamennou tvář. Zvláště již zmiňovaný John Hannah pak hodně připomíná legendárního Franka Drebina, jenom v trochu zarostlejším a drsnějším podáním. Tempo dvou pětačtyřiceti minutovek se také zřídka kdy zastaví, nové hlášky a nápady tvůrcům nedocházejí ani k samotnému konci a dočkáme se dokonce i nějaké té krve a brutality, i když samozřejmě dosti stylizované. Divák se prostě baví od začátku do konce. I přes neustále navážení do jednoho z nejklasičtějších žánrů je navíc stále hezky vidět, že Charlie Brooker a spol. mají detektivky nakoukané jako málokdo a sami jsou jejich velkými fanoušky.

Při takové velké kadenci gagů a hlášek je pak jistou samozřejmostí, že se tvůrčí pokusy o humor občas minou účinkem a pár jich balancuje na hranici trapnosti. Některé neustále se opakující slovní hříčky, hlavně okolo jména Clothovi parťačky Oldman, se také časem omrzí. I tak je velmi osvěžující vidět parodii, ve které se nešetří nápady a ve které se tvůrci nespokojí s pár trapnými vtípky jako američtí kolegové. Takový David Zucker, tvůrce již zmíněných Bláznivých střel, by si pak měl vzít Clotha jako zářný příklad toho, že se i v dnešní době dá natočit bláznivá a třeskutá parodie bez trapného humoru. Jediným větším záporem tak vlastně zůstává skutečnost, že se musíme prozatím spokojit s pouhými dvěma díly této britské nálože. Na zpříjemnění sychravého podzimního večera ovšem toto velké britské překvapení funguje dokonale.