Hororový režisér Mike Flanagan si stačil během pár let vybudovat na Netflixu hodně zvučnou seriálovou reputaci. Vlastně ještě větší, než jakou má na poli filmovém. A stačily mu k tomu v podstatě jen dvě minisérie. The Haunting of Hill House patří ty nejlépe napsané a natočené hororové kousky poslední dekády a ani pokračovatel z Bly Manor si nevedl u diváků špatně. Od jeho nové hororové nálože Midnight Mass aka Půlnoční mše se proto také očekávaly velké věci a jedna z minisérií roku. Ohlasy jsou v tomto případě ovšem poněkud rozporuplnější a do vysokých ratingů Hill House má Flanaganova novinka poměrně daleko. A nutno říct, že je to s ní opravdu poněkud komplikovanější.

Příběh nás zavede na malý americký ostrůvek Crockett, kde žije uzavřená komunita lidí. Práce zde moc není, celkově by tu mohlo být veseleji, ale pořád je tu kostel, do něhož v těžkých chvílích stále chodí věrné ovečky. Do rodného města se nyní vrací z vězení propuštěný Riley, jenž před lety způsobil v opilosti za volantem smrtící nehodu, stále si sebou nese velkou tíhu viny a doufá v nový začátek. V tu samou chvíli ovšem kostel vítá nového mladého kněze, jenž má občas dosti nezvyklé metody. A brzy po jeho příjezdu se začnou na ostrově dít doslova zázraky. Jenže společně s nimi se začnou dít i mnohem záhadnější a děsivější věci.

Psát recenzi na seriál typu Půlnoční mše je pak vlastně dost nevděčná práce. Bez spoilerů se totiž hlavní klady i zápory popisují poměrně těžko, ale zároveň je to počin, o němž se toho vyplatí předem vědět co nejméně. Flanagan totiž opět nabízí po stylistické, žánrové a atmosférické stránce poněkud jiný kousek než v předchozích případech. Zatímco Hill House byl psychologickým nářezem o rodině, Bly Manor gotickou podívanou o lásce, Mše je zejména atmosférickým pojednáním o náboženství, které se ve své druhé polovině vydá trochu jiným žánrovým směrem. Flanaganovy klasické propriety pak i tentokrát přetrvávají a zase fungují na jedničku. Režisér znovu spoléhá na velmi pomalý styl vyprávění s důrazem na pečlivě budované postavy, kdy v první polovině série nahazuje jednotlivé motivy a záhady, aby poté rozkryl všechny příběhové karty a dohrál vše do nejvyhrocenějšího a emocionálního konce.

Témata náboženství, ale také života, smrti a odpuštění pak zpracovává Flanagan velmi silně a např. schůzky Rileyho s otcem Paulem či konfrontace fanatičky Bev s muslimským šerifem jsou ukázkou opravdu sebejisté a vypiplané scenáristiky. Podobně působivých momentů a motivů pak obsahuje hlavně zmiňovaná první půlka opravdu požehnaně a dalo by se říct, že pro diváky rochnící si v kritice náboženství je seriál takřka povinností. To vše je pak zase doprovázeno Flanaganovou špičkovou režií, která nešetří hutnou atmosférou ani vizuálními nápady a ve správných chvílích umí být tak nepříjemná, až vám z toho nebude dobře. I tentokrát si pak oblíbený autor pohlídal v mnoha případech už prověřené obsazení, z něhož vyčnívá zejména bezchybný Hamish Linklater, sympatická Kate Siegel a možná až příliš přesná Samantha Sloyan, jejíž Bev budete nenávidět od začátku do konce.

Proč tedy i přes nepopíratelné režijní i scenáristické kvality budí tak velké vášně? Flanagan jde totiž tentokrát se svým stylem až na dřeň a rozhodně tentokrát nesedne každému. A to hlavně ve své druhé půlce, v níž tvůrce malinko přehodí výhybku a definitivně se vydá do odlišných žánrových vod. Jenže bohužel do vod, v nichž jsem se i já začal postupně topit. Odpovědi a vyústění, jež si pro nás režisér připravil, mě ovšem, na rozdíl od Hill House a Bly Manor, příliš neuspokojily. Příběh se totiž rázem vydal spíše béčkovějším směrem, v jehož závěru se lidé najednou začínají chovat pitomě, řeší se dávné vztahy či tajemství a pocit z pečlivě budované atmosféry je pryč. Což o to, Flanaganova režie se stále drží na špičkové úrovni a nabízí mnoho výrazných momentů. Po emocionální stránce však finále za předchozími režisérovými počiny podstatně zaostává a hezky budované zápletky i náboženské motivy jsou tu odlišnějším stylem prakticky zabity a nerezonují bohužel tak silně, jak by mohly.

Jeden z nejuznávanějších hororových tvůrců současnosti se zkrátka ve své vizi utrhl nekompromisně ze řetězu a asi i on sám věděl, že jeho novinka nesedne každému. I já jsem tentokrát zůstal někde na půlce cesty. Vznikly totiž dle mého v podstatě dva seriály, jež ovšem dohromady tolik nefungují a spíše jdou i malinko proti sobě. Pořád je to však celé natočené s tak obrovskou sebejistotu, dialogovou pečlivostí a smyslem pro detail, že se Půlnoční mše ani přes řadu chyb rozhodně nedá považovat za prohru. Někomu zkrátka tento mix sedne více a někomu méně. Kdo ví, třeba budete patřit na onu maximálně spokojenou stranu barikády.