Matthew Weiner, tvrůrce Mad Men, se tři roky po finále tohoto kultovního seriálu vrací do televize a představuje svoji novou vizi, kterou napsal i zrežíroval. Produkuje mu ji Amazon (a skutečně nešetřil). První dvě epizody už jsou k vidění, dalších šest bude vysíláno vždy po týdnu. Zde si Weiner, zastánce klasických týdenních rozestupů mezi epizodami, vymínil na Amazonu, jenž je zvyklý vydávat své seriály vcelku, výjimku.

The Romanoffs jsou epizodickou antologií (každá epizoda má samostatný příběh a vlastní postavy), kterou spojuje jedno: protagonisté jsou potomci carské rodiny Romanovců, k nimž patřil i poslední ruský car, Mikuláš II. Alexandrovič, jenž byl i se svou rodinou zastřelen bolševiky. O jeho bratru Michailovi se například uvažovalo jako o panovníkovi samostatného českého státu, než se rozhodlo, že Československo bude republikou. Jde o slibný seriálový koncept už proto, že Weiner u Mad Men prokázal, že umí psát hrdiny, jež si s sebou nesou traumata vlastní historie. Každá epizoda má filmovou délku okolo 85 minut a zatím nejde odhadnout, jestli se dočkáme nějakého finálního provázání.

Úvodní epizoda s názvem The Violet Hour je rasovým dramatem o dědictví a identitě, které sráží nevěrohodnost zvratů. Stará, poněkud hypochondrická Anushka (Marthe Keller) obývá luxusní byt v Paříži, zděděný po svých ruských předcích-uprchlících. Její nejbližší žijící příbuzný, synovec Greg (Aaron Eckhart), a jeho přítelkyně Sophie (Louise Bourgoin) se už těší, až jim byt připadne. Hrdá Anushka těžko snáší, že Greg platí chůvy a uklízečky místo toho, aby se staral sám. Když se jako nová služebná objeví pařížská muslimka Hajar (Inés Melab), Anushka se projeví jako rasistka přesvědčená o nadřazenosti bílé Evropy nad zbytkem světa. Když mluví o jednom ze svých klenotů, Fabergého vejci, a o tom, jak daleko sahá její dynastie, člověk by si pomyslel, že Anushka sama váhá, co bylo první: vejce, nebo Romanov. 

Obě ženy však mají něco společného, ani jedna nikdy nebyla v zemi svého původu. To ale z Hajar v očích ostatních ještě nedělá Francouzku. Když se jí Greg zeptá, odkud je, a pak zahanbeně přikývne, když se dozví, že z Paříže, ukazuje to stále trvající hluboký nezvyk mnoha lidí z toho, jak jsou moderní velkoměsta kulturně a rasově promísená. Takových nevtíravě hlubokých momentů je ale v The Romanoffs pramálo.  

Druhý díl, The Royal We, je temnou vztahovou komedií a je o dost povedenější, i když postrádá tu velkopanskou atmosféru luxusu namíchaného s kouzlem Paříže. Michael Romanoff (Corey Stoll) je znuděný maloměstský chlapík, který musí před odjezdem na předplacenou dovolenou zasednout v porotě soudící případ vraždy. Nakonec je z „jury duty“ nadšenější než Obama, protože spolu s ním tam zasedá femme fatale Michelle (Janet Montgomery), kterou vraždy očividně vzrušují. Někdy je holt radost plnit občanskou povinnost. Michael se porotcování snaží co nejdéle protáhnout, aby měl čas udělat na Michelle dojem, takže se jeho žena Shelly (Kerry Bishé) nakonec rozhodne absolvovat plavbu na lodi plné potomků Romanovců s kulturním programem a historickými přednáškami o Rusku sama. Shelly je evidentně ta lepší polovička a její lodní zážitky zahrnují: staré Rusy odhazující přes záda vypité skleničky vodky a trpasličí verzi Romanovců alá Joffreyho svatební představení války pěti králů z Hry o trůny. Konečně se dostavuje i Weinerův smysl pro humor, který je jemný a absurdní a ironický zároveň (otevírání dveří aut po manželské terapii). 

Mad Men Matthew Weinera byli stabilně nejlépe napsanou věcí v televizi a stavím je na špici televizního mrakodrapu. Dokázali být intenzivní i rozvláční, neustále jemně převracející vypravěčská klišé, s perfektním obsazením a smyslem pro historický detail, subtilním humorem, mnohovrstevnatými postavami a náhlými výtrysky násilí. Nikdy jsem pět sérií nezhlédnul rychleji a necítil se po první epizodě tak zaujat, ačkoliv se tam „vlastně nic nestalo“. Mad Men měli neviditelný háček, který už nepustil.   

The Romanoffs v porovnání s Weinerovým předchozím počinem zaostávají ve všem. Mají dobré obsazení (uvidíme i několik herců z Mad Men; bohužel pro čtenářky nepůjde o Jona Hamma, toho teď musíte navštívit v kině) a Weiner si udržuje chuť pouštět se do nového, ale jeho nový seriál trpí nabubřelostí a předvídatelností. Místo tlumenosti je tu doslovnost, není čas prozkoumávat charaktery na delší časové ose, protože má každý jen jednu – byť dlouhou – epizodu. Zatímco Mad Men je takové geniální „Tak jde čas“ v 60. letech a věci se tam dějí neznatelně jako v životě, tady náhle a vykonstruovaně. The Romanoffs jsou hodně „vymyšlení“. Postavy spějí jinam, než kam je chce Weiner dostat, a tak je musí násilně usměrňovat, čímž zvraty nepůsobí zaslouženě. Růst postav tu je, ale z jednorozměrné do jiné jednorozměrné. Výběr hudebního podkresu byl další věcí překvapivou v Mad Men, tady je hudba překvapivá, asi jako že se v kozáčku kope nohama. 

Nedá se upřít, že jsou obě epizody svým způsobem poutavé, přestože mají skoro hodinu a půl. Asi si v osmi epizodách každý najde příběh, který ho zaujme, ale těžko se někomu bude líbit vše. Po první ploché epizodě občas vysvitne zvláštní weinerovský humor, třeba ve variaci na lannisterské „Věci, co dělám pro lásku.“ The Romanoffs oplývají rodokmenem s letitými kořeny, ale zatím s minimem chutných plodů.