Netflix se s tím poslední měsíce a roky nepárá. Zatímco v roce 2013 byla premiéra originálního seriálu Domek z karet jednou z největších netflixovských událostí roku, v současnosti neuběhne snad týden, kdy by se streamovací gigant nepřipomněl s nějakým novým ambiciózním projektem. Dobrá, Russian Doll si asi nebude dělat ambice na stovky miliónů diváků, ale stejně je ten nášup filmových a seriálových premiér ze stáje streamovacího giganta skoro až zarážející. 

O čem těch osm dílů Russian Doll, které trvají celkem rozumné 3,5 hoďky, bylo? Nadie (Natasha Lyonne) je čerstvě 36 let, a to je potřeba zapít. Její umělecky zaměřená kamarádka pro ni ve svém bytě uspořádá oslavu narozek a pozve půlku New Yorku. Nadia nedisponuje vyvinutými schopnostmi sociální interakce a rozhodne se večerem prochlastat. To se jí dlouho daří, než se něco stane (dobrá, budu spoilerovat – dá si kokain) a ona se rozhodne party opustit. Na ulici jí přejede taxík a intoxikovaná slečna umírá. Střih. Nadie (Natasha Lyonne) je čerstvě 36 let, a to je třeba zapít…

Jak už jste možná pochopili z předchozího odstavce, Russian Doll si bere na paškál fenomén déja vu, který jste už mohli vidět v nespočtu filmů a seriálů. Za všechny jmenujme Na Hromnice o den více, Všechno nejhorší, Zdrojový kód nebo Na hraně zítřka. Právě nikdy nekončící časová smyčka nabízí tvůrcům prostor pro více či méně šílené nápady využívající fenomén zacykleného času. Jak se s tím popasovala Russian Doll? Měli tvůrci dostatek originálních nápadů, jak ozvláštnit už stokrát vytěženou premisu?

Budu citovat: „Vesmír se se mnou snaží vy*ebat“. Přesně takhle chudák Nadia komentuje fakt, že už se po x-té ocitla v té hnusné koupelně luxusního bytu v New Yorku u svojí solventní umělecké kamarádky. No, a já měl chvílemi pocit, že se tvůrci snaží tak trochu „vy*ebat“ i se samotnými diváky. Ti jsou totiž nuceni sledovat dotyčnou postavu, znovu a znovu testující limity svého “nadpřirozeného“ příběhu. To by nebyl až takový problém, kdyby…

…kdyby si hlavní roli nezahrála právě Natasha Lyonne, kterou budete znát především z hitu plného lesbiček známého jako Orange is the New Black. Natasha si minisérii zároveň napsala, částečně zrežírovala a ve spolupráci s Netflixem i vyprodukovala. Tento fakt se vám připomene hlavně díky tomu, že téměř nesleze z “plátna“. Což je fajn, pokud její personu z výše sledovaného kousku máte rádi. Já ji rád neměl a chvílemi sem trochu trpěl. Její Nadia je navíc napsaná jako nepříjemná, životem zlomená buranka, s níž byste nechtěli sedět ani na cestě metrem mezi stanicemi Muzeum a Florenc.

Právě v první polovině série, kdy je kamera přilepená za zadkem Natashy každou minutu a ona při testování smyčky řeší, jak moc je její život v řiti, jsem měl chvílemi sto chutí se seriálem nadobro seknout. Jenom slib šéfredaktorovi TVZone Spoonerovi mě donutil posledních pár dílů dokoukat. A ještě, že jsem tak učinil. V druhé půli minisérie se sice i nadále řeší, co se to sakra děje (a jak z toho ven), ale na první pohled nepřístupná hrdinka se dočká pohledu do minulosti, introspektivního rozjímání nad podstatou svojí samotné existence a vůbec – seriál najde pevnou půdu pod nohama.

K tomu docela pomáhá i postava Alana, jenž zažívá v bleděmodrém to samé, co hlavní hrdinka. Jejich interakce jsou podle mého názoru tím vůbec nejlepším na celém seriálu, který bych vám… asi opatrně doporučil. Pokud vyloženě nemůžete vystát osobu Natashy Lyonne, ruce pryč. Těch osm dílů je na ni postavených a zajímavý (chvílemi i originální) pohled na časovou smyčku vám za to trápení nestojí. Pokud však máte pro tuhle populární narativní berličku slabost a paní „Lvová“ vám nevadí, jděte do toho.

P.S.: Radomír D. Kokeš (Douglas) se už nějaký ten pátek zabývá tzv. “spirálovým“ vyprávěním fikčních příběhů. Zde je link na jeho studii a zájemci jsou prý zváni na jeho plánovanou přednášku v kinosále Filozofické fakulty Masarykovy univerzitě. Ta se uskuteční 15. května od devíti hodin ráno a řeč bude i o Russian Doll.