V roce 1973 ve Švédsku výrazně vzrostl počet rozvodů a párových terapií. Dle legendárního režiséra Ingmara Bergmana to zapříčinila jeho série Scény z manželského života, které běžela na švédských televizích v témže roce. Demografové si tak teď musí mnout ruce, neboť americký remake Bergmanovy sondy do jednoho manželství před pár dny přistál na HBO s první epizodou.

Bergmanův téměř padesát let starý originál nevybočuje z jeho běžného rukopisu. Stoická režie soustředící se zejména na herecké výkony jdoucí až na dřeň. Filosofování a hluboká introspekce se tu potkává s každodenními situacemi, které všichni známe. Do vizuálního média je ale dokáže převést málokdo tak věrně a přesvědčivě jako právě Bergman. Bylo tak otázkou, co si z originálu převezme izraelský režisér Hagai Levi. I on má styl podobný – vzpomeňme na jeho Terapii. Koncept tohoto seriálu, který u nás vyšel ve třech sériích s Karlem Rodenem a jehož je Levi autorem, byl převzat do dvaceti zemí po celém světě. I tato série se soustředí zejména na zajímavé mezilidské interakce, vytříbené dialogy a přesvědčivé herectví. To vše v první epizodě Scenes from a Marriage najdeme.

Oscar Isaac a Jessica Chastain již stihli svým mazlením a podmanivými pohledy ovládnout sociální sítě. Chemie mezi nimi je až hmatatelná, už během jejich první výměny v seriálu je jasně znát, že do svých rolí dávají to nejlepší ze svého hereckého umu, a my si tak můžeme užívat první náznaky toho, že jejich manželství nebude tak ideální, jak jej prezentují výzkumnici, která s nimi vede rozhovor o jejich vztahu.

Právě na jejich interakci celá epizoda stojí i padá. Oproti originálu se totiž hned v první epizodě dočkáme dějové linky, která se od Bergmanovy verze výrazně liší. A přestože jde o velmi silný zvrat, který se jistě promítne do dalších epizod, svou intenzitou se neblíží scénám, kdy si manželé prostě a jednoduše povídají v posteli či na gauči, a které vychází právě z originálu. Ty jsou napsané tak, aby v divákovi dokázaly rezonovat, zároveň i odhalit to, jací jsou naši protagonisté ve svém nitru. Psychologizace a vcítění se do postav je tu díky těmto aspektům maximální, což je přesně to, co bychom od takového díla čekali.

Levi se nebojí být aktuální. Pouhá předělávka originálu stojící na stejných zvratech a okolnostech by těžko uspokojila diváky, kteří čekají ozvláštnění. Režisér tak celý příběh zasazuje do mentality euroamerického progresivního střihu, což z něj činí dílo překvapivě aktuální. Hlavní živitelkou rodiny je zde žena pracující na vysoké pozici v technologické firmě, zatímco otec je doma s dcerou. Výzkumnice se před zahájením rozhovoru dotazuje na genderovou identitu protagonistů. Vedlejší charaktery žijí v polyamorickém vztahu. Dovedu si představit, že mnohým toto pojetí bude proti srsti, neboť v našich končinách se tato progresivita často nesetkává s pochopením a podporou. Pro jiné to ale může znamenat právě kýžené občerstvení náhledu na vztah, který sledujeme.

Tomu přispívá i téměř divadelní pojetí. Kamera je statická, soustředící se na postavy a dávající prostor jejich herectví. Na to navazuje i úvodní scéna, kdy sledujeme Jessicu Chastain dostávající se do své role a chystající se na natáčení v ateliérech – v běžném seriálu by se pravděpodobně jednalo o rušivý element, v tomto případě to však slouží jako efektní úvod pro diváka. Levimu se tedy povedlo stavět na pevných základech Bergmanovy školy. Práce s charaktery i herci je zatím výborná a ozvláštnění fungují, jak by měla, aniž by rušila. Nám tedy nezbývá než se těšit, co nás čeká v dalších epizodách.