Už to začíná být trochu ohrané, co říkáte? Kvalitní námět, předloha nebo třeba jen zajímavě pojatá hlavní postava a co s tím ti nenažraní televizní producenti provedou? Samozřejmě že to promění v nudnou stereotypní cop show. Protože jestli něco víme, tak že seriálů o poldech a zlodějích prostě nikdy není dost, žejo. A jelikož rok 2016 nebude očividně jiný, vítejte u obzvlášť nadšené recenze první z nich - Second Chance (and hopefully last, pozn. autora).

Ne, neberu to příliš vážně a ano, hodlám se proti téhle kravině obrnit značně velkou dávkou sarkasmu, takže kdo na tohle není zvědavý a těší se, až si tuhle úžasnou sci-fi novinku variující na archetypální příběh o Frankensteinově monstru (původní název měl znít The Frankenstein Code), doktorovi a otázkách na téma „člověk versus Bůh“ pustí sám – prosím. Jen do toho. Ne, fakt, klidně si to pusťte. Užijte si to. Doufám, že vás to bude bavit. Ale jo, přísahám, fakt vám to přeji. Co? Že mi nevěříte? Hm, dobře, dostali jste mě. Je mi to v celku jedno, protože seriál je samozřejmě neskutečná blbost, kterou zachraňuje výhradně slušný guilty pleasure potenciál v podobě krásných aut, vtipných hlášek a sexy žen. Přičemž množství se asi bude epizodu od epizody různit. Komu tohle stačí, good for you. Ostatní čelem vzad, právě jste byli varováni.

Tentokrát to vezmem zkrátka. Začínáme starým dědkem, který má skvělý hudební vkus, o něco horší mezilidské vztahy a naprosto nejhůř na tom je jeho kariéra, protože jde o bývalého šerifa, který byl donucen rezignovat po tom, co propluly na povrch fakta o jeho korupci. Pech. Dědek má nicméně dvě děti, přičemž dcera je nepodstatná (bohoo feminists) a syn je agentem/úředníkem u FBI, má už vlastní dceru, ale žije sám a tak se o ni musí a chce starat víc, než by se dědečkovi líbilo. Ten by preferoval kariéru. Tedy alespoň na první pohled. Každopádně se moc neshodnou a syn tatínkem logicky tak trošku pohrdá. Raději nad tím příliš nepřemýšlejte, vztahové drama tu na nikoho stejně nečíhá. Ještě toho večera děda nalape dva padouchy, jak z nějakého důvodu vykrádají dům jeho syna a protože si idioti nevzali masku (což dělá idioty hlavně ze scenáristů), musí teď toho milého starého pána shodit z mostu. Uuu, to napětí by se najednou dalo lámat. Proto se rychle přesouváme do hi-tech společnosti dvou sourozenců, z nichž jeden je do sebe uzavřený génius s vlastní řečí a ten druhý má rakovinu. Ten první bude chtít toho druhého zachránit a tak mrtvého starého pána oživí, protože… si to scénář žádá. Pomocí něj (dědy, ne scénáře) pak samozřejmě chce sestru vyléčit. Jo, já to nezmínil. Génius je chlap a rakovina je krásná indka. Nedělejte si však iluze, odtud už to bude jenom horší.

Jak, ptáte se? No, základní kámen v podobě příběhu bychom měli. Zní to sice béčkově, ale věřte mi, v pravdě to je spíš už tak céčko. Jednání postav tu působí jako něčí noční můra, kterou se raději nehodlal vůbec zabývat – takže to pro jistotu přeskočil. To samé by se pak dalo říct i o většině dalších věcí, které tvoří dobrý scénář. Víte co? Scénář prostě vyhodíme komplet z okna, dejme tomu, že tu vůbec nebyl a co nám zbyde jsou tak herci, vizuální pojetí, režie a možná nějaká ta hudba, ačkoliv padnoucí písničku už dnes umí v hodnou chvíli zapnout každý blb. Takže herci – v hlavní roli se objevil sympaťák, kterého tu ale stejně nikdo znát nebude, Rob Kazinsky. Nápověda, má jednu z hl. rolí v chystaném Warcraftu. To bychom tedy měli herce (ha, a co ste čekali). Fajn, pokračujeme. Když teď nad tím přemýšlím, klidně si vyškrtněte i ten ničím zajímavý televizní look a pojďme rovnou na režii. Byla okay. Konec recenze.

Just kidding. Bohužel. Davies by mi za tohle vynadal, takže přidám ještě pár řádků, které by vás asi měly definitivně naklonit na tu, nebo onu stranu. Moje teorie je ale taková, že naklonění jste už dávno, část z vás se nejspíš zasekla u té pasáže s auty a ženami, jenže zase takový vzrůšo to nebylo, věřte mi. Tudíž zbyli ti, kteří o tohle nikdy nezavadí a těm všem bych teď chtěl závěrem něco vzkázat. Dobře děláte. Tak, myslím, že teď už jsem řekl snad vše podstatné. Hele, buďte rádi.. na stole byla taky obyčejná obrázková recenze, kterou z většiny tvořily nejrůznější příklady facepalmu, ale tu si ještě odkládám na další letošní Minority Report. Však ono něco takového určitě přijde. Nepochybuji o tom. Ani trochu. Konec recenze.