Kdyby se mě před půl rokem někdo zeptal, jaký seriál budu pravděpodobně vyhlašovat v příštím roce jako nejzbytečnější, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu seriózně zvažovat novou Řadu nešťastných příhod od Netflixu.

Mělo to mít všechno. Neila Patricka Harrise v "hlavní" roli zlotřilého Olafa, slibný rozpočet, sympatické děti, odpovídající počet epizod, dokonce i původní filmoví tvůrci se k seriálu upsali. Nakonec z toho ale vzešlo něco, co se dá popsat jenom jako obří zklamání. 

Příběh nejspíš nikoho nepřekvapí. Rodinná černá komedie o třech sirotcích vychází z příběhů okolo Lemony Snicketa, vypravěče, pseudonymu a zároveň autora knižních předloh. V nich se tři sirotci jménem Violet, Klaus a Sunny snaží pátrat po tajné historii svých rodičů, zároveň přitom ale musí prchat před nebezpečným Hrabětem Olafem, který neustále vymýšlí další a další bizární plány, jak sirotky převézt a přitom získat jejich dědictví.

Je to taková nepohádka, která je tragická i zábavná, chytrá i hloupá. Filmové zpracování z roku 2004 s Jimem Carreym byla jedna z mých nejčastěji půjčovaných VHSek z lokální videopůjčovny (pro naše mladší čtenáře, videopůjčovna je něco jako Netflix, akorát ve fyzické podobě a VHS jsou pro změnu něco jako Blu-Ray disky, akorát s osobitějším kouzlem). Ten film mě jako malého uchvátil, bylo v něm tolik kontrastu, tolik nepřirozeného a přitom tolik magického zážitku, že jsem si ho okamžitě zamiloval.

Když se za ním zpětně ohlédnu, byl parádní i co se týče řemesla. V tomhle smyslu jsem byl hodně zvědavý, jak se s tím popere ono seriálové zpracování. Hned v úvodních minutách ale přišla první facka a to v podobě škaredé, nevýrazné a odpudivě šedé barvy, která vás bude provázet s nepochopitelně saturovanou paletou barev až do finále. Navíc se dost zjevně často natáčelo před zeleným plátnem a ačkoliv spousta toho byla zřetelně uměleckým záměrem, moc šťastná volba to nebyla. 

Herecky je to pak padesát na padesát. Děti jsou sympatické a malá Supergirl v roli Violet rozhodně ledacos zachraňuje, herec hrající Klause je ale místy trochu mrtvolný a Sunny, byť opatřená nejlepšími hláškami seriálu, je jednoduše pouze mimino. Ve vedlejších rolích to je pak hit or miss, takže zbývá Count Olaf a tady asi nikoho nepřekvapí, že NPH je v roli chamtivého starého herce, který neustále střídá různé převleky, jednoduše báječný. Tím ale bohužel to pozitivní končí.

Zbytek je totiž roztahaný děj filmu (první tři knížky plus něco málo extra), který nepřináší na světlo prakticky nic nového. Naopak. Je totiž dokonce kontraproduktivní ve smyslu přidaného vypravěče Lemony Snicketa (mizerný Patrick Warburton) a postav rodičů, kteří ale nejsou skutečnými rodiči Baudelairových (byť vás to bude mást) a mají asi za cíl teasovat širší kontext celého světa. Problém je, že celá první série je jenom samé teasování a žádné skutečné odpovědi.

Ano, zajímavé to skutečně začne být prakticky až v posledních pěti minutách, na které se bude navazovat v již potvrzené druhé sérii. Všechno předtím je ale docela slušná bolest, která překvapí nejen svým unylým tempem, ale zároveň i neosobitou formou. Na jeden dobrý nápad zkrátka naskákalo deset zcela nudných řešení, se kterými zjevně nikdo neměl výraznější problémy. Já nicméně mám a něco mi tak říká, že ostatní fanoušci filmové verze budou mít také. 

Každopádně Netflix se mi v tomhle případě do vkusu opět ani trochu netrefil a začínám mít čím dál tím víc pocit, že kdysi neomylný streamovací gigant má těch přešlapů v poslední době až podezřele mnoho. Snad to nebude trend, který nás bude provázet i po zbytek 2017.

I přesto doporučuji dát aspoň první dvojdíl. Některé recenze jsou výrazněji pozitivnější a nikdy nevíte, třeba vás to ještě překvapí. Já jsem ovšem téměř usínal a tak tentokrát nehodlám dělat žádné kompromisy. Berte, nebo nechte bejt.