Schválně... čeho je víc: Adaptací Drákuly nebo Sherlocka Holmese? Můžete jít počítat, ale myslím, že vítěz bude celkem těsný. Televizními obrazovkami a stříbrným plátnem už prošlo tolik Sherlocků a Watsonů, že by se z toho jednomu zatočila hlava. Záplava orlích nosů, ale i teen verzí, sci-fi spinoffů a naposledy i amerikanizovaná blockbusterová edice, která ač natočená v Londýně chlápkem odkojeným Temží, se přeci jen spíš snažila Sherlocka dostat do hlav zámořského publika. Podobnou blamáž a pokus o export národního pokladu za hranice si Anglie nemohla nechat líbit. Proto vznikl v produkci BBC seriál, který se snaží modernizovat kulisy, nikoliv však brilantní myšlenkové pochody a neodolatelnou persónu nejslavnějšího detektiva. Zapomeňte na Downeyho tajtrlíkování, pilotní díl televizního Sherlocka režírovaný Paulem McGuiganem byl seriálovým překvapením sezóny. V tradici britských minisérií se nám sice dostalo pouhých tří dílů, ale už prvních pět minut strávených ve společnosti Benedicta Cumberbatche a Martina Freemana dávalo tušit, že Britové mají v ruce dobře rozdané karty.

O Cumberbatchovi jste možná nikdy neslyšeli a Freemana máte v šuplíku zbrklého stydlína, ale tady je všechno jinak - Watson spíš drtí hlášky mezi zuby, než aby zmateně pobíhal, a všechno se odehrává tak v současnosti, ale přesto působí prequelovitě, protože postavám je slabých třicet. Watson se vrátil z Iráku (to je mimochodem paralela na původní knihu, i když v ní od jeho návratu z války do setkání s Holmesem uplynula řada let) a je dost nevrlý. Potřeboval by potkat někoho ještě horšího, aby ho to naučilo něco o životě. A jeho kamarád zná zrovna takového pomocníka. S podivínským Sherlockem nikdo nechce bydlet, ve Scotland Yardu z něj dostávají neštovice a Watson ho zprvu taktéž považuje za blekotajícího exhibicionistu. Přetaktovaný mozek a bezchybná dedukce ho ale brzy dostanou do Sherlockova týmu a jeho felčarské schopnosti přijdou nad chladnoucími mrtvolami k užitku.

Watson je v každé holmesovské variaci přinejlepším sidekickem - odraznou plochou pro Holmesovy vtípky, myšlenky a hypotézy. Je tím, kdo se ptá a kdo poskytuje hlavní hvězdě prostor. Ritchieho film se to snaží trochu srovnat, v seriálové verzi byste díky obsazení Freemana čekali spíše návrat k submisivní klasice, ale není tomu tak. Válkou vytvrzená Watsonova povaha naopak často krotí Holmesovu těkavost, nehledě na okamžiky, kdy zaštěká Watsonův revolver. První epizoda je remakem Studie v Šarlatové (nově Study in Pink), ale nejde o dějovou kopii, jak zjistíte v druhé půlce epizody. Pointa tedy není předem nalajnovaná, ale i kdyby byla, Paul McGuigan vás na ni nenechá ani pomyslet, protože bičuje kameramana a trikové oddělení - tu při vypisování esemesek na obrazovku, onde při zběsilé honičce, kdy se londýnské reálie míhají před očima jako na kolotoči. Vizuální drajv je ovšem pouhým katalyzátorem vypiplaných dialogů, jež plachtí vzduchem a nikdy neminou cíl. Nejde přitom jen o radost ze známých knižních hlášek, nýbrž o energii, která ze slovních výměn sálá. A nemusí to být hned ústřední duo, spoustu konverzačních bodů si připíší vedlejší postavy (třeba když se Holmese a Watsona několik osob nezávisle na sobě ptá, zda spolu něco mají... často citovaný homosexuální podtext je tu pitván, ještě než by vám mohl přijít na mysl a celá záležitost je tak elegantně shozena).

Opojný pocit z úspěšného oživení detektivního velikána jako by trochu zastínil samotné pátrání, ale na to přichází čas v dalších dvou dílech, kdy verbální hlavně trochu vychladnou. Nevím, zda je to nahrazení McGuigana dalšími, již trochu rutinními režiséry nebo právě pominutím oné seznamovací fáze - ta je vždy sama o sobě zárukou dějové tenze - ale po pilotním dílu Sherlock trochu lesku přeci jen ztratí. A nemluvím teď o lesku v očích Benedicta Cumberbatche, jenž svého Sherlocka obdařil koňskou dávkou charismatu, která vydrží několik sezón. Ani o překvapivém Freemanovi, ten je mu víc než zdatným partnerem. Vím, že není legrace přepisovat doyleovky, aby oslovily dnešní publikum a ještě trochu překvapily veterány odlišnou pointou, ale pevně doufám, že kvalita jednotlivých epizod bude v další sérii vyrovnanější. Rozhodně je odkud čerpat, tím spíš, že autoři uvedli na scénu nejen Moriartyho, ale i Sherlockova bratra Mycrofta (obě postavy se objeví i v pokračování Ritchieho hitovky). Při uvážlivém výběru režisérů a péči o dialogy se paradoxně tenhle britský artikl bude do světa vyvážet mnohem snáz než filmový bráška. Po seriálových detektivkách od Agathy Christie (Poirot, Slečna Marplová) a britských inspektorech z venkova je to trochu zdivočelá evoluce, kterou ale pořád ještě můžete pustit rodičům a zavzpomínat s nimi na dobu, kdy zločiny během hodinové stopáže vyřešil čahoun v baloňáku s geniálním mozkem, nikoliv parta modelů ve slunečních brýlích RayBan zvětšující rozmazané fotky na nejnovějším železe od Applu.