To takhle L.P. 1600 ztroskotal u břehů Japonska anglický námořník Blackthorne a dostane se ke dvoru lorda Toranagy. Jenomže v Japonsku se rozjíždí občanská válka, protože Toranaga má nepřátele. Nepřátele ale má i Blackthorne. Ti dva by si mohli být vzájemně prospěšní... To je opravdu jen velmi stručný a primitivní popis zaslouženého globálního velehitu. Tahle japonská hra o trůny je uzavřenou desetidílnou záležitostí, její tvůrci slibují, že žádné další díly nebudou. A to je dobře - o to víc aspoň bude tahle fantastická podívaná výjimečnější. 

Šögun, jak asi víte, vychází ze slavné obří knihy anglického spisovatel Jamese Clavella z roku 1975. A taky asi víte, že už o pět let později se dočkala neméně slavného (taktéž desetidílného) seriálového zpracování s Richardem Chamberlainem a Toširó Mifunem v hlavních rolích. Clavell se zároveň insiproval skutečným příběhem Williama Adamse. Ačkoliv se v knižní podobě jedná "jen" o první část rozsáhlé šestisvazkové Asijské ságy, jedná se o uzavřenou záležitost - záležitost, jejíž předloha se mi válí ve frontě na čtení a první zpracování ve watchlistu, takže to, co mě s novým seriálem čeká, jsem věděl jen zběžně. Ani zdaleka jsem ale nebyl připraven na něco tak famózního, 

Už první reakce hlásaly, že Šógun bude lahůdka. Vskutku, tohle je mimořádná podívaná, takových je logicky málo. Výpravná a naprosto podmanivá, přesně taková, co se divákovi zaryje pod kůži. Taková, u které si říkáte, že už nemá kam kvalitativně stoupat a proto to logicky příští týden s dalším dílem už prostě nemůže být lepší a ono to nakonec zase lepší je. Záležitost, která nikam nespěchá - a právě proto každého, kdo s ní přijde do styku, naprosto pohltí. Ano, u seriálu tohoto typu čekáte krev a obří nekonečné bitvy. Krve tu je dost a jsou tu i bitvy. Ty ale - naštěstí - nehrají prim. 

Proč naštěstí? Protože tvůrci jsou inteligentní a netvoří jenom drahou atrakci. Tady se adaptuje příběh. Slovo adaptace je tentokrát skutečně na místě, ač se to může zdát jakkoliv neuvěřitelné. Je skutečně příjemné zase jednou sledovat seriál, jehož tvůrci mají předlohu v úctě. Ten příběh je politický - a proto se tu povídá, vyvíjejí se charaktery a herecky se tu exceluje.

Po této stránce je Šógin jako ta nejlepší divadelní hra. Přestože všechny přehrává fantastický Hirojuki Sanada jako Toranaga, obrovským a velmi příjemným překvapením je představitel Blackthorna Cosmo Jarvis, o němž teď nepochybně budeme po právu slýchat častěji. Nejvíce hereckých poloh tu ale vystřídá fascinující Anna Sawai, jejíž Mariko je snad jednou z nejlepe napsaných a zpracovaných postav vůbec. Minimálně já ji do žebříčku nejlepších hereček za letošní rok rozhodně dostanu, protože její výkon je zde nepopsatelný, ten se musí prožít. Tolik emocí! Tolik smutku! Prostě jedinečné. Nevídaný je ale posun všech účastníků této velké intriky.

Ohromující výprava, na níž je po právu vidět každý utracený dolar. Šógin je nejlépe vypadající seriál za dlouhou dobu, jako další mě napadá snad jen Rod draka. Je to snad náhoda? Tvůrcům se Japonsko na konci 16. století podařilo zhmotnit naprosto fantasticky. Samozřejmě tomu pomáhá samotné Japonsko, ale takhle realistických seriálů je jako šafránu a většinou jsou z Británie. Takže tenhle bude rozhodně sbírat ceny. Atmosféru skvěle doplňuje i hudba, která na divákovy smysly vlastně neútočí mnoha zapamatovatelnými motivy a většinu času je spíše nevýrazná - ale v těch nejdůlěžitějších a nejdramatičtějších momentech dokonale splňuje svůj účel. Také trojice skladatelů tedy odvedla výtečnou práci. 

Méně trpělivé diváky by snad mohlo odradit snad jedině tempo příběhu. Jak už jsem zmiňoval, seriál je to pomalý a nikam nespěchá. Neustále se tu hovoří - a navíc samozřejmě většinou japonksy, za což tvůrcům přirozeně patří velký dík - takže kecy zdržují od akce. Když se povídat má, tak se sice povídá, ale povídá se dlouho. Když se má válčit a bojovat, zase se povídá. Ano, mohlo by se vskutku zdát, že neustále konverzace zdržují od akce a když na ně konečně dojde, jsou sice správně krvavé, brutální i velkolepé, ale zbytečně krátké. Nemyslím si, tak jak to je, je to naprosto v pořádku. Každý střet je v seriálu jen vyvrcholením dílčích problémů a díky pomalejšímu tempu a naprosto fantastickým dialogům mohly vzniknout natolik mimořádné a velice intenzivní epizody jako například šestá nebo devátá - ta zároveň je také jedním z nejvíce zdrcujících zážitků posledních let. Seriál tedy rozhodně na místě nestojí, intrikami je naplněn více než vrchovatě a nelze se u něj nudit. Zůstává příjemně komorní, přesto je oslnivě velkolepý. Intimní, krutý, napínavý a vybroušený jako ten nejdokonalejší diamant.

U žádného jiného seriálu nepotěší víc, že už nebude pokračovat (stejně jako kniha je uzavřený). U žádného jiného seriálu to ale zároveň víc nezamrzí. Tuhle dokonalou divadelní hru, prvotřídní tragédii antických rozměrů plnou charakterních hereckých výkonů může letos překonat pravděpodobně jen jediný seriál - druhá řada Roku draka. Ale bude to mít zatraceně těžké, protože laťku má nastavenou pořádně vysoko. Tohle jsem prožil intenzivně a naplno a jen tak na to nezapomenu. Za to, že seriál vypadá tak, jak vypadá, nepochybně může i japonská část štábu. Šógun je tak příjemně neamerický a nemainstreamový. Věc jako tahle vzniká jen jednou za dekádu. A možná ještě méně často. Minout ji vážně nesmíte.   

---