Jsou mezi námi: milovníci filmů, kterým ovšem nic neřekne epický duel Optimus Prime vs. Megatron, netetelí se blahem nad týmovkou Stallone/Schwarzenegger/Norris, a z marveláckých superhrdinů mají dobrý den. Tito lidé to přitom mají v hlavě naprosto v pořádku, prostě jen tíhnou k trochu odlišným žánrům. Usednou raději k neuspěchanému festivalovému artu, plnému depresivních dialogů a scén, než aby vypustili klukovskou duši u Pacific Rim. Proč to celé rozpitvávám? Seriály se v tomhle od filmů nijak zásadně liší - naopak. Nakupte si zásobu papírových kapesníčků, a přisedněte k televiznímu Southcliffe.

Bez mučení přiznávám, že jsem zatím neviděl chválené drama Martha Marcy May Marlene, za nímž stojí režisér právě zde rozebírané anglické depky, Sean Durkin. Píši schválně "zatím", protože po sympaticky těžké jízdě, jakou se Southcliffe ukázalo býti, se teď na snímek rozhodně chystám. Nechvalme ale průtrž mračen před mlhou, zase tak dobře to naneštěstí nedopadlo. Jaké jsou tedy nejcitelnější klady a zápory ambiciózního projektu, do nějž se tvůrcům podařilo zlanařit poměrně známé hollywoodské tváře?

Sean Harris aka punkerský člen výpravy z Promethea, Rory Kinnear aka Bill Tanner ze Skyfall, či Joe Dempsie (kterého svět zná hlavně jako bastarda Gendryho ze Hry o Trůny). A to zdaleka není kompletní výčet. Dorazí taky brácha Raye Donovana s Parkinsonem? To víte, že jo. Všichni tu hrají jako o život (ehm), plus i další spousta herců bude televiznímu gurmánovi jistě povědomá: fandit tak nebudete jen výše vypsaným. Pořádná dávka divákových sympatií je přitom přesně tím, co budou všechny postavičky v tomhle ponurém očistci potřebovat, takovou tragédii totiž vaše bedna nepamatuje - na to vsaďte plně nabitou kulovnici. Připraveni? Aby vás ten finální headcount nezaskočil.

Tak existuje ten efekt motýlích křídel, nebo ne?Stephen Morton je už na první pohled za vesnického podivína a tak trochu tajnůstkáře. Nikomu však neubližuje, a tak jej southcliffští spoluobčané s klidem v srdci ignorují, a maximálně si z něj občas zvesela vystřelí. Morton se doma stará o nemohoucí matku, v ložnici pod postelí má nemalou sbírku zbraní, a nikdo se o něj vlastně moc nezajímá. Respektive do té doby, dokud se on sám nerozhodne si také vystřelit - ovšem ne z někoho, ale na některé. Plurál. Jak se do rodinného života promítne nečekaná, tragická ztráta milovaného bližšího? Do jaké míry lze věřit v existenci pojmu "efekt motýlích křídel"? A kolik usílí vlastně stojí, naučit se fungovat s razantními změnami v ďáblem pokřiveném životě?

Na zakrvavené místo činu přijíždí novinář, který ve zdejším prostředí vyrůstal, média větří senzaci: vážně za všechno může návrat válečných hrdinů do vlasti? Southcliffe je definicí tragédie. Pohnuté osudy ztrápených lidiček se dokonce snaží vykreslit tak neobyčejným způsobem, že se divák po skončení každé jedné epizody dočká posmutnělého voiceoveru pracovníka Chanellu 4 (kde seriál vznikl), odkazujícím na reálnou odborníkovu pomoc v případě, pokud jste si podobným psychickým martyriem v životě sami nedej Bože prošli. Terapie skrze utrpení jiných? Přeberte si to sami. Pravdou nicméně zůstává, že první tři části smutného příběhu o vyprovokovaném vraždícím manikovi stojí za pozornost. V té čtvrté pak rozjuchaní tvůrci (scénář!) tak okatě rýpají do unavených charakterů, že se v podstatě dá mluvit o uzívaném dokoukávání z povinnosti. A to je ohromná škoda, proto nakonec i to střízlivé hodnocení.

Minisérii bych nedoporučil někomu, kdo se v létě rád probíhá po rozkvetlé louce, chytajíc v obláčcích voňavého pylu pestrobarevné motýlky. Zkoukněte galerii k seriálu, zkuste si zanalyzovat předešlou režisérovu práci, a pak byste sami měli poznat, zdali vás tahle temná depka může zaujmout, či nikoliv. Víme už, že drsní Angláni mnohdy neprodukují seriály jen tak pro každého - je to holt silný kafe. Hořkost mu sice nespraví ani tři polévkové lžíce cukru, ochutnat bych se přesto nebál.