Zatímco se diváci začínají valit na Avengers: Infinity War s omlazeným Peterem Parkerem, my si zavzpomínáme na jeho starší vysokoškolskou verzi z 90. let. Spider-Man byl pro mě mezi komiksovými superhrdiny od dětství na prvním místě a mám s ním spojené i určité osobní předěly v audiovizi. První kontakt s animovaným seriálem o tomto stěnolezci jsem navázal ještě na černobílé televizi prarodičů, Raimiho hraný Spider-Man byl pro změnu první film, který jsem viděl v multikině. Ačkoliv jsem od té doby v kině nechyběl na žádném ze spidermanovských filmů a přečetl nemálo komiksů, zůstává pro mě referenčním Peterem Parkerem a Spider-Manem ten devadesátkový, animovaný. 

Na rozdíl od animovaného Batmana se dost času věnuje muži pod maskou, Peterovi, nejen superhrdinovi, a jeho potýkání s faktem, že mu kostým, a odpovědnost s ním spojená, ničí vztahy i naději na to vést normální život. Do jeho situace se lze snadno vcítit. Peter prožívá výčitky za smrt strýce a nechce ohrozit nikoho dalšího, proto se vyhýbá spolupráci s dalšími superhrdiny. Tento individualismus a soběstačnost představuje naprostý opak v porovnání s verzí z Homecoming, kde Iron Man účinkuje v roli mentora a Peter mu dokonce vděčí za kostým, čímž se pro mě mnoho vytrácí. Animovaný Peter je rovněž extrémně chytrý, vtipný a přiměřeně sebevědomý, nikoliv dobrácký loser jako Tobey Maguire.

Věc pro Spider-Mana typická, s níž si ve filmech neumí moc poradit, je samomluva. U Toma Hollanda to částečně, byť neuspokojivě vyřešil mluvící kostým, Andrew Garfield, jenž se tomuto modu přiblížil nejlépe, zas někdy sklouzával do slovní šikany. V animovaném seriálu samomluva funguje bezvadně, a když se v pozdějších sériích přidají rozhovory o milostných vztazích s mrakodrapovým chrličem, který si za všech okolností zachovává kamennou tvář, je to komediální poklad. Zároveň snad všechny vtipy a Spider-Manovy hlášky v animované verzi trefí cíl. Menší ukázka. Když se při vysvětlování vědeckého plánu J. J. Jameson překvapeně ptá, kde vzal Spider-Man „tyhlety vědomosti“, Spidey utrousí: „Vypadám snad jako hloupý klíště?“  

Tvůrce John Sempre několikrát uvedl, že vyrůstal na formátu půlhodinových dramat, a ty se v animovaném Spider-Manovi snažil napodobit. Dařilo se mu to fantasticky. Dvacetiminutové epizody mají neskutečné tempo, s distribucí informací se zachází úsporně a leckdy si s podivem uvědomíte, že první půle epizody dokázala zprostředkovat infomace a akci jinde zabírající hodinu. Leč není to ukvapené ani rušivé, protože vypravěčsky je vše zvládnuté. Většinou se daří, aby postavy měly charakterový oblouk uvnitř epizody, série i v rámci celého seriálu.

Zpočátku má téměř každá epizoda vlastní děj, aniž by byl seriál epizodický. S postupem času se hojně objevují delší příběhy trvající několik dílů – a obvykle jsou těmi nejlepšími. Každá série kromě první má vlastní velké sjednocující téma (Hříchy otců, Přátelé v nebezpečí či Neogenetická noční můra). Za zmínku stojí trojice epizod o symbiontu z vesmíru a zrodu Venoma, nejlepší samostatná epizoda Bod zlomu s Green Goblinem, Kočka, pětidílných Šest zapomenutých válečníků s Kapitánem Amerikou, Tajné války s Dr. Doomem a závěrečný dvojdíl Klony vážně nemám v lásce. V průběhu seriálu se objeví výkladní skříň Marvelu v podobě X-Men, Fantastic Four, členů Avengers, Daredevila či Punishera.   

Stěžejním tématem seriálu je Peterovo vyrovnávání se se slovy strýčka Bena „s velkou mocí jde ruku v ruce i velká odpovědnost“. Je možné vést normální život, když chcete dostát své zodpovědnosti za životy druhých? Proč je pomsta vždy zavrženíhodná? Jaká je cena za hrdinství (jak zní název jedné z nejlepších epizod s Kapitánem Amerikou) a kdy má superhrdina právo spočinout. Smí se vázat a ohrozit své nejbližší? Právě tahle zranitelnost dělá ze Spider-Mana nejoblíbenějšího superhrdinu všech dob a seriál se s ní vypořádává obdivuhodně.

Téma obětování svého štěstí ve jménu čehosi většího se neomezuje jen na Petera. Možná až příliš často konají ženské postavy oběť z lásky k mužským hrdinům a padouchům. Je zároveň třeba říct, že jsou tu ženské postavy možná výraznější než v komiksech. Sice se musíme obejít bez Gwen Stacy (kromě jedné epizody z alternativní reality), ale Mary Jane i Felicia Hardy tu dostávají poměrně dost prostoru, stejně jako Madame Web (kterou dabuje manželka Stana Lee, jehož animovaná verze se objeví v poslední epizodě, během níž z úst Madame Web zazní, že je to „mimořádný muž“).

Příjemným oživením je i vědkyně a Peterova spolužačka Debra Whitman, jež se našemu síťomilovi intelektuálně minimálně vyrovná. Důvodem, proč mám komiksy Marvelu radši než DC, je též to, že superhrdinové i padouši (ti nejvýraznější mají k Peterovi blízko) jsou často vědci, oběti nehod a nejsou zdaleka všemocní. Spider-Man zde nevítězí silou, ale s padouchy si musí poradit pomocí inteligence, lstí, nápadem. Jeho finální rozhodnutí, jak předejít katastrofě, je pro mě dodnes jeden z nejuspokojivějších momentů v dějinách seriálů.   

Seriálový Spider-Man má pochopitelně své chybky. Animace není zcela plynulá a digitální mrakodrapy mě udivovaly vždycky, přesto to téměř plně vynahrazuje design postav, který je povedený a zapamatovatelný. Vizuální inspirací byl jak Steve Ditko a jeho kresby, tak pozdější osvalené podání. Seriál pak podléhal i neuměleckým požadavkům. Například Hobgoblin (kerého dabuje Mark Hamill) se kvůli výrobě hraček objevil dřív než významnější Green Goblin. Na seriálu se podepsalo i tehdejší cenzorství. V akčních scénách je minimum pěstních soubojů, místo pistolí se používají lasery, absentuje krev, upíři se nezakusují do hrdel, ale vysávají plasmu prostřednictvím pijavic na dlaních (což mi dodnes připadá traumatičtější), slovo „zabít“ je nahrazováno slovem „zničit“ a J. J. Jameson nekouří doutníky, protože nedávno přestal. Originální dabing je překvapivě daleko slabší než ten český, kde se v hlavní roli překonává Martin Zahálka. Soundtrack je rozhodně zapamatovatelný, hlavní znělku jsem nevypudil z hlavy přes dvacet let.  

Přestože seriál svého času zaznamenal úspěch, nejen v Americe byl dokonce nejsledovanějěím dětským seriálem a získal nominaci na Emmy za epizodu Den Chameleona, skončil po pěti sériích a 65 epizodách kvůli sporům ve Foxu. Nenapadá mě nic, co by bylo tak nevtíravé, ale zároveň poučilo děti o odpovědnosti a spravedlnosti. Těm nejmladším to svými zápletkami a slovníkem přitom neulehčuje. Často se mluví o paralelních vesmírech, alternativních realitách, neogenetických rekombinátorech a podobně. Zpětně si uvědomuji, o kolik mi seriál v dětství rozšířil slovní zásobu. Seriál však vyniká obzvlášt velkou lidskostí a vypravěčskou zdatností. Peter si s sebou nese tíhu a zde se na to nezapomíná. Abych si byl jistý, že ze mě namluví pouze nostalgie, pustil jsem seriál i neznalcům - a vyvolal v nich nadšení. Animovaný Spider-Man vás přilepí k obrazovkám, jako byste byli přivázáni pavoučím vláknem.